Ztracené dětství
Na konci ulice
dům, za ním zahrada
lavička pod třešní
za plotem řeka
Maminka v zástěře
volá nás na oběd
běžíme
smějem se
tatínek čeká…
Ztracené dětství, které dodnes voní
když češu hřívu houpacímu koni
Komentáře
ále, nevěděl jsem co dělat, nuda, nehty vokósaný až k loktům, tak jsem se vrátil... |
Ještě jsem se musel vrátit. Pro jednoduchost, atmosféru, pro krásu a čistotu. |
húpacieho koňa som nemala, len húpacieho kohúta...záblesk spomienky na prvé húpanie - strach, že sa rozhúpem príliš silno a prevrátim sa...teraz sa hojdám v kresle a neďaleká stena za mnou to istí:) U nás rieka nebola tak blízko, dedina v brehu, pod ňou tiekol Váh a medzi nimi železnica...tá je už minulosťou, nový most cez rieku a tunely dedinu obišli. Nič už nie je ako predtým...rodičia zomreli, dom predaný a prestavaný na nepoznanie, rovnako záhrada už nie je plná ovocných stromov a orech, pýcha dvora, tiež už nie je...paradoxne, aspoň pohľad na ne tak nebolí... |
P Pedvídek (pismak.cz)
Před 9 měsíci (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Vzpomněl jsem si na svého u babičky, trochu odřeného po bratrancích a sestřenicích, ale nejkrásnějšího! Byl na nebe vzat, komínem od kotle. I když jsem byl v té době už velkej chlap, bylo mi chvilku trošku do breku. |
Už si moc nevzpomínám, jestli jsem česala hřívu houpacímu koni, ale jinak si ho vybavuji dost dobře, byl grošovaný a trochu nakřivo, jak na něm řádilo pár generací. A lavička u nás byla pod hrušní, ostatní bylo stejné. |
Souhlasím s ostatními.