Zbora

Před 5 lety

Miniatury poetické

9

10

19

Jen tak pro radost

Pohádková


Nejsem si už úplně jistý

ale měl jsem, myslím

kdysi dívku

Šli jsme spolu odněkud

a nejspíš někam

anebo taky vůbec ne

už nevím

Noc přes nás

chlácholivě

přehodila plyš tmy

Nevzpomínám si, jak to celé dopadlo

je to už dávno

a možná to byl sen

ale

dole u rybníka

zalesklo se její bílé tělo

přiložil jsem na oheň

jak říkám

už je to spousta let

Možná to byla víla

ale víla by se nejspíš nemotala nahá kolem ohně

s lahví vína v ruce

těžko říct

co jsme dělali pak

vzpomínky jsou jako vážky

Asi jsme se představili

ona říká, myslím: já jsem víla Anemarie

a já na to: těší mě, vodník Hubert

Takže skutečně!

Byla to víla

Jen jestli nelhala

podobně jako já

celý život


Komentáře

K3

Před 5 lety

Jen jestli nelhala, podobně jako já:). Příjemné.


elína m. (pismak.cz)

Před 5 lety

(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)

sveřep (pismak.cz)

Před 5 lety

(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)

Alegna (pismak.cz)

Před 5 lety

(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)

kouzelná_květinka (pismak.cz)

Před 5 lety

(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)

Oldjerry (pismak.cz)

Před 5 lety

(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)

Norsko 1

Před 5 lety

vzpomínky jsou jako vážky. tak lehké a jako tryskáče nad vodou


TonyWest (pismak.cz)

Před 5 lety

(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.)

Gora

Před 5 lety

Pobavilo, moc... romantiku.


a2a2a

Před 5 lety

S tím mým čtením to nebude zas tak slavné. Čtu to nejméně po sedmé a mám prostě dlouhé vedení. Jen skutečnost, že autor má opravněné renomé, mne nutí textu přijít na kloub. Takže, na co jsem přišel já:

Nutně bilancujeme snad vždy a všechno. V zrcadle času, kdy čas je už notně daleko, jsme schopni, ochotni i nuceni přiznat si prohry (zde situační příběh s dívkou je vlastně pouhou metaforou). A přitom si nečiníme iluzi, že něco napravíme, zvláště, kdy už je pozdě nebo nezbývá čas, ale potřebujeme vyjádřit dík i za nevyužitou příležitost, jako malé přiznání viny.

Přemýšliví a důvtipní čtenáři se jistě potěší už jen prvními dvěma slokami, které jsou tak krkolomnné, že se tomu prostě nedá uvěřit a nutně pokračují dál. Za příhodný považuji výrazný dvojobraz ...plyš tmy... Báseň vrcholí v posledních pěti verších.

Co se mi celou dobu nezdá, je, že by básni prospěla větší stručnost, že ve výrazu sklouzává pro mně do vyprávění. Také závěrečný obraz - verš ...celý život... byť je naprosto na místě a jeho obsah je nezbytný, ve spojení , které automaticky naskakuje ...lhal jsem celý život... vyznívá přespřilš zpříma a text z hlediska formy zatěžuje.

Co je naopak předností?

Výrazný myšlenkový přesah a banální příběh, který není vlastním předmětem básně, ale metaforou, která dává najevo, že se hodí na spoustu dalších životních postojů. Vůbec tento způsob básnění mi přijde hodně sympatický tím, že se tváří ledabyle, banálně, čitelně, ale nabízí daleko víc.


An unhandled error has occurred. Reload 🗙

Připojení k serveru bylo přerušeno. Probíhá obnova připojení...

Připojení k serveru se zatím nepodařilo navázat... Zkusíme to znovu za s.

Připojení k serveru se nepodařilo navázat.
Zkontrolujte své internetové připojení a zkuste to znovu nebo načtěte celou stránku (F5).