Jen jestli nelhala, podobně jako já:). Příjemné.

vzpomínky jsou jako vážky. tak lehké a jako tryskáče nad vodou

Pobavilo, moc... romantiku.

S tím mým čtením to nebude zas tak slavné. Čtu to nejméně po sedmé a mám prostě dlouhé vedení. Jen skutečnost, že autor má opravněné renomé, mne nutí textu přijít na kloub. Takže, na co jsem přišel já:

Nutně bilancujeme snad vždy a všechno. V zrcadle času, kdy čas je už notně daleko, jsme schopni, ochotni i nuceni přiznat si prohry (zde situační příběh s dívkou je vlastně pouhou metaforou). A přitom si nečiníme iluzi, že něco napravíme, zvláště, kdy už je pozdě nebo nezbývá čas, ale potřebujeme vyjádřit dík i za nevyužitou příležitost, jako malé přiznání viny.

Přemýšliví a důvtipní čtenáři se jistě potěší už jen prvními dvěma slokami, které jsou tak krkolomnné, že se tomu prostě nedá uvěřit a nutně pokračují dál. Za příhodný považuji výrazný dvojobraz ...plyš tmy... Báseň vrcholí v posledních pěti verších.

Co se mi celou dobu nezdá, je, že by básni prospěla větší stručnost, že ve výrazu sklouzává pro mně do vyprávění. Také závěrečný obraz - verš ...celý život... byť je naprosto na místě a jeho obsah je nezbytný, ve spojení , které automaticky naskakuje ...lhal jsem celý život... vyznívá přespřilš zpříma a text z hlediska formy zatěžuje.

Co je naopak předností?

Výrazný myšlenkový přesah a banální příběh, který není vlastním předmětem básně, ale metaforou, která dává najevo, že se hodí na spoustu dalších životních postojů. Vůbec tento způsob básnění mi přijde hodně sympatický tím, že se tváří ledabyle, banálně, čitelně, ale nabízí daleko víc.