Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Fousy

„Když si někdo nechá narůst fousy, líbí se pak skladnicím,“ řekl grafik.

„Jo a máme tu nový vedoucí servisu a servisních poboček,“ podotkla k tématu kolegyně.

„Jo, to je zajímavá informace,“ odpovídám.

Mám teď fousy, protože je to přechodový rituál, nová etapa života. Personalistka mě přestala explicitně zdravit a kolega říkal, že vypadám víc tvrdě.

Napadlo mě, jak to bude s tím firemním kurzem angličtiny – od tý doby, co se to tu řešilo, tu už půlka lidí nepracuje. Budou kurzy angličtiny, školení a věšáky na bundy, to je motivační faktor. A tajná kuchyňka, která je tu jenom pro nás. Kuchyňka, jakou svět neviděl, to nám slibovali na pohovoru. V životě jsou prostě věci jinak, než očekáváme.

Psychologové by poradili akceptuj stav, přizpůsob se, vystup ze své zóny komfortu. Až to bude, tak se to dozvíš. Jestli bude. „Už jste si byli pro něco dobrýho? Oběéd. Nechcete někdo laskonku? Sabino, nerejpej to, spláchnu tě. Já mám hroznej hlad, ale za chvíli je oběd. Houpačku jsi neříkala, říkala jsi vrtačku, to už se nezmění, to už se nevyřeší. Máš na příjmu nějakej balíček a pak se ptal Pavel, jestli jde zastavit ten leták – a ještě něco jsi chtěl? Ajťáci ho hledali, já to z toho nechápu, řekni jim, že jsou všichni blbí, oni to nevědí. Jestli to tu udělal každej produkťák,“ ozývá se z proskleného akvária spolu s hihotem.

„Honzo, už seš tu půl dne bez sluchátek,“ filosofuje vesele kolegyně.

„Chce vědět, co se děje,“ hihotá se její kolegyně.

„Že bych si objednala domů pizzu? Já mám tak strašnej hlad.“

„Já tam nejdu, já mám vyrážku.“

„Mě to svědí.“

„Já se tady pořád nenápadně drbu.“

„A není to nakažlivý?“

„Ona se mi směje, že jsem červená.“

Nevnímám to. Hledám katalog. Šárka ho celej odkorigovala, ale zamkla si ho do šuplíku.

Sedím, přemýšlím, pociťuji. Předtím, než člověk rozštípe monitor, si poskládá dvě tři origami. (Je to terapie.)

Jdu se projít na chodbu, kde mi servisní specialista sděluje, že neví, proč přišel. Tvrdí, že na něj vždycky na chodbě vyskočí fakturant a vymaže mu paměť.

Čím dál víc nabývám dojmu, že mezilidské vztahy jsou o energiích. Vracím se zpátky do kanceláře. Posvátnou chvíli ticha přerušil grafik:

„Už mi několik měsíců leží na seníku kočka.“

„Živá?“ odpovídám lakonicky.

„Ne, ale udělám si z ní lebku,“ reaguje hned dychtivě grafik.

Nemáme tu věšák, dlouho nám ho slibují, tak jsme to vzdali. Udělali jsme si v rohu krabici a budeme do ní házet bundy v opačném pořadí, než v jakém budeme odcházet.

Na fakturaci řádí XXXXL čertice (převlečená kolegyně).

„Kájo, kde jsi byla, chyběla jsi na záchodě, byli jsme tam všichni!“