Tato povídka je fiktivní. Osoby a události v ní jsou smyšlené.

Teambuilding korporátního časopisu

Probouzí se ve mně něco nelidského. Je to možná od té doby, co mně kamarádka při experimentálním sadomasochistickém rituálu rozmlátila záda důtkama. Sedím na zastávce a jedeme na teambuilding. Některý lidi mám rád čím dál víc, některý čím dál míň. Ranní mha pomalu stoupá vzhůru, ta zastávka trochu připomíná hřbitov. V dáli vidím černý flek. Postava. Smrťák. Ne, to je jenom grafik. Asi sto metrů po lesní cestě.

„Na čundr s igelitkama, to už o něčem svědčí,“ pronesl vedle mě stojící policista. Grafik se přiblížil na dostřelovou vzdálenost. Dlouhé mastné bílé vlasy, v jedné ruce igelitka od Billy a v druhé nějaká nečitelná druhá. Už vidím šéfa křesťana, koordinátorku ezopíču a materialistu producera. Sestava našeho malého open-spacu bude za chvíli kompletní. Můžeme čekat optimistický den plný přednášek, posilování týmového egregora a prostě tak.

„Ahoj píčo,“ zdraví mě grafik.

„Čau debile,“ odpovídám mu lepší intonací.

„Dobrý den, pane Vosáku,“ zdraví grafik šéfa.

Všichni se zdraví, já se snažím stát opodál, asi abych se tak nějak nešpinil. Nemám rád tu fatickou komunikaci plnou pozdravů, frází, komplimentů, pozitivní motivace, sdílení zážitků, tajných tajemství a kuchyňské filosofie. Chtěl jsem bejt radši v práci, ale prej se musí posílit ten týmovej duch. Logo a kázání, jen místo kříže máme ve znaku hvězdičku. Posvátný sabat jednou za půl roku, dokonce i s obchoďákama z jižních Čech! Už je nás tady dvacet, vtěsnáváme se do žlutého mikrobusu objednaného ve firemních barvách. Všichni maj batohy středního obsahu nebo nalakovaný cestovní supertašky, grafik jede s igelitkama, z jedné mu kouká nohavice od tepláků, z druhé profesionální stativ.

Autobus naboural, shořel a všichni umřeli. Duchovní esence autobusu se oddělila od karosérie a vyplula do mraků. Šéfa si vzali do pekla, protože na něj věřil a neměl ve chvíli smrti odpuštěný všechny hříchy (řekl po cestě grafikovi „debile“ a pak se nepomodlil). Šéfa jsem tedy začal po krátké duchovní (pěstmi, ale na úrovni ducha) potyčce dělat já. Propustil jsem grafika, protože v nebi se nekreslí, a ostatním jsem pak řek, že se musíme snažit, protože nejsme v nebi, ale v očistci, a tak bysme mohli do pekla za šéfem, a že nebudeme mluvit sprostě. Místo vydávání korporátních časopisů budeme nabízet duchovní zážitky – čili sex na duchovní úrovni, tantrický sex. Přidalo se k nám pár holek odvedle, andělů, démonů a za možnost materializace ve hmotném světě jsme začali nabízet všemožné fantazie lidem, kteří jsou zadaní, single i mingle. A stále se cítím nelidsky jako předtím, od té doby. I tantra může být temná a plná legrace. Ze dne na den krása, strašit lidi mě jako pankáče bavilo už zaživa, teď to ale dostává víc rozměrů. Můžete někoho vyděsit a pak vyděsit o hodinu předtím, takže podruhý (vlastně napůl poprvý) si to napůl pamatuje a napůl nepamatuje.