Svákov

Je mi ze všeho smutno. Uvíznul jsem v dešti v přístřešku pod Svákovem. Z některých lidí, ze sebe. Z dálky zní zvuky punkového koncertu s dost nepravidelným rytmem bicích. Bicí a basa jsou páteř kapely. Ťukám povídku do mobilu. O ztracených věcech, o deziluzi a demotivaci, o vnitřní cestě, o hnusu z lidí a nakonec i ze sebe. Odpouštím druhým a odpouštím sobě, abych se vyčistil. Ale odpustit neznamená zapomenout. Kapky deště hezky doplňují hudbu. Dneska jsem se loučil s Létem. Ač jsem nepraktickej chaotik, díval jsem se výjimečně na předpověď počasí, a Léto asi dnes končí. Přemýšlel jsem, jak jsem tenhle čas strávil. Stejně tak nějak mám radši Zimu, venku nechodí lidi, jsou zalezlí u televize. Putuju, bílé pláně a nikde nikdo. Miluju to, čaj do termosky, nějakou vrstvu oblečení navíc do báglu. Už se to blíží a zase bude brzo Zima a tma. Jsem asi saturnskej typ, to tak někdy je. Dívám se do displeje a píšu a ani jsem si nevšiml, že se kolem rozsypala černočerná tma. Tóny hudby zní dál, nějaká balada a la Black Sabbath, moc příjemný.

Jdu, odpočívám, nějak se snažím, kulhající poutník a cesta, zapomenuté stezky. Nouze a ctnost.

Občas malý světlo v tý tmě. Smysl v některých věcech, žít pro sebe i pro druhý, sem tam někomu pomoct bez nároku na karmu, stačí ta seberealizace a pocit, že to má nějakej aspoň trochu smysl a že člověk nežije jen pro sebe.

Dneska jsem se rozloučil s mým rybníkem. Zažil jsem tam věci, vzpomínky z dětství, u kempu na jihu Čech. Na koupání to už asi nebude. Rozloučil jsem se, ač sem tam s úzkostí. Úzkost mě provází někdy. Je to nepřítel? Možná díky ní jsem tak silnější a pracuju na sobě. Vůle a síla. Budu třeba psát, dokud nepřestane pršet. Nalomené emoce, nalomená duše, tělo mi bylo dáno dohromady dobrou vílou a chci se o něj dobře starat. Třeba jednou ten déšť přejde. Déšť je... koloběh Vody, emoce. Možná čištění. Energie pohárů vody, pentaklů, holí a mečů, energie archetypálních sil. Čtverec živlů, trojúhelník archetypů a bezrozměrný bod, duše. Pod posvátným pohanským Svákovem. Děkuju, že umím číst nejen písmena. V bolesti jsme někdy blíž sobě a bolest někdy i vyhledávám. Přes to všechno to má smysl. Meč neuděláš, když neprojde ohněm a údery. Je to jinak jen ocel. Thorovo kladivo, talisman přes tolik let, jeden z nejstarších, ohmatané, s patinou, mizící kresba na něm a tolik let se k němu vracím a trochu jiná stezka, než jsou stezky obvyklé. Kráčím, jdu a hýbu se. Naučil jsem se být silným a učím se dál. I s blbýma kartama se dá zahrát mistrovská partie. S dokonalými kartami však nikdy - a nic se tak nenaučíš!

Přestává pršet a pojedu dál. Čeká mě možná poustevnická noc s knihou, tak rád ponocuju, jsem sova, ale málokdy si tohle můžu dovolit. Lidé jsou často hluční a ohledy neberou, vstávají brzo a jsem tak nějak prostorově dál od nich.

Domů nepřijdu promočený a napsal jsem text ze srdce. Rozloučil jsem se s Létem a s rybníkem. Dnešek má smysl, stejně jako všechny dny. A tak nějak jsem za něj rád, ač je to, jak je.

Dodatek druhý den: (Vize na obloze v noci z mraků mi udělala radost. Snad náhoda, snad reakce na to, jak žiju, snad synchronicita.) Jít dál svojí cestou a občas se protlouct.