"Někteří lidé stále zastávají zastaralý názor, že úřad má poskytovat služby občanům, případně že se má podílet na fungování státu.

Toto vulgární pojetí ovšem zcela pomíjí transcendentní aspekt úředního ducha, který je ve své prapodstatě běžným smrtelníkům nepochopitelný, ba děsivý, rozumem neuchopitelný a abstrakcí neobsáhnutelný. Interakce s ním a rozjímání nad jeho hloubkou je proto vyhrazeno pouze celoživotně školeným akolytům, které v tomto poslání pochopitelně nesmí rušit veřejnost mudnánními záležitostmi." - Manus Bureus 14:3

Vše začíná strohou oficiální obsílkou s modrým pruhem, obsahující pouze datum, čas, a výzvu, abyste se dostavili. Jméno úřadu, důvod předvolání, jakož i další podrobnosti pochopitelně chybí. Vysvětlováním by příslušný orgán ztratil drahocenný čas a pozbyl autority a důstojnosti.

V udaném termínu jste v předstihu na místě, nervózní, s krkem poškrábaným od kvapného holení, s neurčitou obavou, o co může jít. Přívítáním je vám prázdná čekárna lemovaná nepohodlnými kovovými židlemi. Řada kancelářských dveří s matným sklem je zamčená, bludištěm prázdných chodeb se nese pouze staccato psacího stroje jako štěkání kulometu Maxim. Odkudsi z horních pater je slyšet tlumený hlahol telefonního hovoru. Slova jsou nerozeznatelná, ale tón vážný a naléhavý.

Náhle projde chodbou postarší žena přísného zevnějšku třímající stoh lejster a šálek kávy, ze které se ještě kouří. Snažíte se její spěch přerušit pokornou prosbou ve snaze zjistit, co počít dál, ale odpovědí je vám pouze přísný, odmítavý pohled.

Rezignovaně si sedáte opět na tvrdý kov židle, která svým chladem dokonale sumarizuje postoj celé instituce k vaší bezvýznamné osobě. Tikot nástěných hodin odměřuje čas jako krok vartujícího vojáka. Stín uschlého tulipánu v plastovém květináči se plíživě prodlužuje, jak se ulice města za oknem noří do večerního šera.

Vaše melancholické rozjímání přeruší nevlídný hlas uklízečky se silným cizím přízvukem, která vás vyzve k odchodu, neboť musí chodbu vytřít. Cesta v přeplněném autobuse ve vás zanechá pocit neurčité úzkosti.

Doma kvapně sníte studenou večeři, ze které jako by večerní šero vysálo poslední zbytky chuti, a zcela bez nálady jdete brzy spát.

Dlouho se převalujete se na lůžku a nemůžete usnout.

Něco je špatně.

Ale co?