...Jeroným si dodal odvahy, přistoupil k neznámé cestující, která se na něj před okamžikem usmála jako pelargoniemi rozkvetlá pavlač, a takto k ní pravil:

"Odpusťte, milostivá, nicméně měl jsem v průběhu tohoto odpoledne pocit, jako bych při pohledu na Vaši krásu pocítil nával těžko zvladatelného vzrušení, ale zaboha si nemohu vzpomenout, v kolik to bylo hodin."

Neznámá kráska se tentokrát neusmála, protože spala jako do řeky vhozené poleno. Jeroným při tom zjištění pocítil rovněž nával ospalosti, a než se nadál, spal jako dudek i on.

V obláčcích nad Strakonicemi, jejichž nemožně malebně rurální krajinou zrovna projížděl vlak, procitl rozespalý, obtloustlý cherubín, a vymočil se s gustem přímo na střechu jídelního vozu.

Slunce se klonilo k západu, aby co vlakový výpravčí odeslalo další ospalý jihočeský den do fantaskní říše, které říkáme minulost...