Silaerob anoroc - věděl jsem, že v Tobě tohle zarezonuje! Rád bych Tě povzbudil - jestli něco napíšeš, velmi se těším, až si to přečtu, a kdoví, třeba napíšu něco já. Vždyť kvůli básnickému dialogu a schopnosti improvizovat jsem sem kdysi původně přišel! V hudbě je to o tolik snažší a obvyklejší... Sóla jsou hezká, ale souznění na jam sessions, to je jak něco z jiného světa!

Je to tak, Lenochode! ;-)

S básněmi, a s uměním obecně je to tak, milé děti - buď se odvážíte vydat mimo nutně vždy omezený komfort vlastního vkusu a ochutnáte cizokrajný pokrm, rytmus, či melodii, a rozšíříte o něco své obzory - a kdoví, možná pak zjistíte, že mnohé dveře, které se zdály zamčené na tisíc západů, se otvírají pouhým dotykem prstu.

A nebo budete donekonečna mluvit o tom, jak se vám s toho vašeho útulného domečku cizí končiny jaksi nezamlouvají - a pak nezažijete nic, ale zůstanete pěkně v bezpečí. Každý máme mnoho co ztratit, ale ztratit sebe sama, vlastní hašteřivost a náladovost - není taková ztráta nejnádhernějším darem, co může člověk dát sám sobě?

A tato báseň samotná - tři čtyřverší s určitého stavu mysli a nálady, okamžik v času zakletý do slov jako moucha uvízlá v jantaru na věky věků, ačkoliv okamžik samotný minul, z nálady je jen vzpomínka, a má Múza už není mou Múzou (protože se mi přestal líbit náš neuchopitelný kontrakt psaný vůněmi humorů tělesných i astrálních fluid do ranního chladu), mění tato změna perspektivy něco na těžko kvantifikovatelné ceně onoho okamžiku, kdy se ona čtyřverší vynořila v mé hlavě, a nebylo zcela jasné, odkud se vlastně berou?

A záleží na tom všem vůbec? ;-)

No vidíš, Lenochode - kromě polární záře pozpátku byla tedy tato slova určnena i Tobě. A jindy mi třeba rozbiješ o hlavu vázu z dynastie Ming a budeš křičet: "Jak si můžeš vůbec dovolit psát takové slátaniny?" ;-) Psaní je dobrodružství.

.... a Tobě, annnie, nikdy nepršelo za oknem, jako včera v noci? ;-)

A neviděla jsi snad kultovní film Blade Runner, kde android Roy Batty, odsouzený žít pouhé čtyři roky pronáší na konci svůj legendární monolog (všichni geekové ho dokáží citovat nazpaměť), kde vypočítává všechno, co za svůj krátký (?) život viděl, a končí větou: "... jenže všechny vzpomínky nakonec zmizí, jako slzy v dešti. Čas smrti nadešel..." ... ?

Je zvláštní, že lidé mají pochopení pro někoho, kdo pláče, protože mu zastřelili souseda ve válce, nebo proto, že se bojí, ale když pláče Aruova Gaia nad tím, jak nenávratně zničil živočišný druh Homo Sapiens alias Monstrosum Furiosum tento svět, většina lidí spí, jako by je do vody hodil, ačkoliv i jejich vzpomínky se nakonec rozplynou v dešti času, a budou k nenalezení stejně jako jejich zesnulí předkové nebo přátelé a známí (kohosi jsme tu také přece pohřbili, a není to ani tak dávno, chladné ráno i hroby na Olšanech, pamatuji si to docela jasně).

Což neber jako kritiku, annnie, pouze jako zprávu o tom, co se mi honí hlavou, když skládám slova dohromady jako dítě skládá puzzle s obrázkem. A tady zapadly dílky do sebe celkem uspokojivě, takže jsem se rozhodl, že se budu cítit dobře, a zítra půjdu hrát na místo, kde jsem ještě nebyl, a pozítří pravděpodobně zapomenu, že jsem tohle napsal, protože moje paměť je velmi selektivní a věkem se rozhodně nelepší...

BTW RIP Rutger Hauer (1944 - 2019), který hrál Roye Battyho v Blade Runnerovi, koukněte se někdy na jeho filmy - Jestřábí žena je pěkná, ač dnes archaická pohádka, ale Maso a Krev je rozhodně skvělý film, stejně jako "Hobo with a Shotgun". Byl to výjimečný herec a environmentalista, snažil se zachránit, co se dalo, leč marně...