Ruský novinář Michail Zygar napsal dvacet krátkých kapitol, které poskládal do čtyř částí společně tvořících jeho knihu ze zákulisí soudobé ruské politiky. Abychom byli konkrétní, kniha se zabývá obdobím od konce roku 1999 (rezignace prezidenta Borise Jelcina) až do roku 2015 (tedy do doby po anexi Krymu a odtržení separatistických republik na východě Ukrajiny), kdy byla napsána.

Každá z dvaceti kapitol je svým způsobem samostatnou reportáží či studií a zabývá se určitým souborem otázek často koncentrovaných kolem význačných osobností ruské politiky (některé z těchto postav jsou u nás relativně dobře známé, jiné méně). Každá tato reportáž začíná krátkou výstižnou charakteristikou svého hlavního hrdiny, často až ve formě politické anekdoty. Studie jsou za sebou řazeny v zásadě v chronologickém pořádku.

Kniha zaujme svou nestranností, těžko bychom v ní hledali stopy ruského nacionalismu či jen prostého vlastenectví. Je kritická vůči Putinovi a ostatním ruským předákům, ale nešetří nijak ani západní země či jejich čelné politiky. Je těžko k uvěření, že tato kniha mohla roku 2015 v Rusku vůbec vyjít a stát se bestsellerem.

Michail Zygar vidí hluboko a jasně do přediva vztahů nejmocnějších ruských politiků (ať už liberálů či tzv. siloviků) i vlivných oligarchů z kruhů úspěšných byznysmenů.

Pokud jde o samotného Vladimira Vladimiroviče Putina, nedělá z něj Zygar strašáka či ztělesnění zla. Místo toho popisuje, jak se z původně liberálním reformám nakloněného politika měnil v autoritativní hlavu státu vezoucí se na vlně tradičního ruského odmítání Západu a neméně tradičního antiamerikanismu.

Začátkem tisíciletí Putin usiloval, aby se z Ruské federace stala „normální“ západní země. Tehdy opravdu leckdo i u nás věřil, že Rusko se svými obrovskými zásobami nerostných surovin je „zemí budoucnosti“.

Někteří už jen čekali, kdy se Rusko stane členským státem Severoatlantické aliance. Přizvání Ruska do NATO se nemohl dočkat rovněž Vladimir Putin. Když se pak svého tehdejšího amerického protějšku George Bushe ml. zeptal, kdy dostane pozvánku, bylo mu ze strany amerického prezidenta sděleno, že Rusko samo musí podat žádost a postavit se tak de facto do jedné řady s dalšími zájemci, zeměmi, které SSSR ještě nedávno ovládal jako své satelity. To se zase nelíbilo Putinovi.

Různá nedorozumění se pak v dalších letech vrstvila a nabalovala se na sebe, takže odcizení mezi Ruskem a Západem stále vzrůstalo. Milníky na této cestě byly zejména konflikt mezi Jižní Osetií (kterou jako stát kromě Ruska a několika spřátelených latinskoamerických režimů nikdo neuznává) a Gruzií v roce 2008 a dále pak události na Krymu a východní Ukrajině v letech 2014 – 2015, jimiž kniha končí. Lze jen vyslovit politování, že nepokračuje dál až k bezuzdné ruské agresi vůči Ukrajině, kterou Putin zahájil 24. února 2022 a která bohužel trvá dodnes.