Tu krásnou tvář, z níž zářívalo štěstí,

vídávám nyní v smutku, uplakanou;

z vyhaslých očí proudem slzy kanou,

v dálavách bloudí pohled bez radosti.

Vzala si Kmotra co jí nenáleží;

ptáčátko ještě bezbranné a spící,

nevinnou duši, pro niž pálím svíci,

droboučký kvítek, voňavý a svěží.

Nezmohou nic má slova konejšivá,

je bez účinku každá vlídná snaha;

zoufalství dál ubitou duši zmáhá,

jež bolestnou a smutnou píseň zpívá.

Vyrvané srdce tíží utrpení

a v hrudi prázdno, na něž léku není.