Sonet o rámu
Jsi další obraz pro můj lásky rám,
ze starých nyní zase smetám prach
a barev ptám se, kam se poděl, kam,
ten stálý lesk, až zjistím, že jsem vrah.
Cit musí ven, vždyť plátno časem schne,
je hřích ho nechat uschnout bez vyznání,
to jen se zdá, že ještě vydechne,
vzpomínky pouhé když ho pohřbít brání.
Snad kdyby přece ožil jako dřív,
bez rámu zlého zůstat chtěl by smět,
co nemá hranic, čeká na odliv,
však co jich má, to vyprchává hned.
Chci s tebou slyšet moře lásky řvát,
tak odpusť ránu, přijde rámu pád.
Komentáře
Mirku, výborná reakce, že ses nenaštval. Mezi námi, sonety jsem napsal asi tři, a to právě proto, že jsou pro mě hodně náročné. |
Děkuji, přesně takovouhle kritiku jsem potřeboval . Myslím, že si na chvíli dám od těch sonetů pauzu. Vždycky se to nějak zvrtne a musím začít dělat kompromisy. Mě už trochu zlobí ten přeházený slovosled hned v prvním verši ;D Ale zase jsem líp pochopil, proč byl Shakespeare génius.Taky jsem rád, že se to sdělení úplně neztratilo. |
Rozumím sdělení, ale přijde mi to vyjádřené ne úplně šikovně. Celý vazba mi přijde nějak víc utažená, ohýbaná, aby to ten sonet byl. On je. Ale ... jak už jsem napsal.
Uznávám, že napsat sonet, aby zněl, aby se nesl, aby byl krásný, je těžké.