Jak rád bych čekal teď, až holub k oknu slétne,

jenž přelstil prudký vír, těch romantických let.

Hodí se k zprávě tvé lépe než hloupý chat,

když touze křídla dá, nebo jí hlavu setne.

Ač touha vstane zas, ta rány zvládá četné;

bude mít tolik hlav, co střetnout budu smět,

těch dívek zvláštních krás, jimž chlapců patří svět;

nechce svůj zažít pád, tak zámky staví větné.

A nejspíš předčasně, srdce již lásku větří,

i kdybych diář měl, stránky bych trhal ven,

"Paráda, to mám čas! I tenhle pátek ve tři,"

jak v každou hodinu, každý můj plný den,

dělám, že dělám cos, tvou zprávu čekám jen,

možná mne holoubě zpožděním zatím šetří.