"... drahá Zrzael, světlo mých očí, rozbolavěle počítám vteřiny, které dělí mou ztrápenou duši od oázy vzpomínek, jíž bylo naše poslední setkání. Ba, zhořklo jídlo mým ústům, takže vše chutná jako zdravotnická gáza, a nezní libě mým uším zvuk loutny ni citery, takže i ty nejdůmyslnější fugy Bachovy zdají se býti jen zvukem rozvrzaného piána, které uklouzlo nepozorným stěhovákům v obtížném úseku točitého schodiště jakéhosi zruinovaného vesnického sídla. Efemérní obraz Tvé nadpozemské krásy, pečlivě vetkaný v neurony mé věkem stále se horšící paměti staly se chlebem i vínem mého srdce. Kéž Tě tento dopis nalezne ve zdraví a dobrém rozmaru, ač se obávám, že se mnou je konec... Bylo mi zřejmě souzeno vyhnout se na turnajích item polích bitevních všem čepelím mečů i šípům z luků a arbalestů, a zhynouti nakonec působením citu, jenž osoby mého temperamentu zdá se postihovati především drtivým absolutnem své absence...  Tvůj oddaný, věčně milující a bez konce trpící bludný rytíř Kleofard..."