Nejtragičtějším omylem starců je přesvědčení, že než seschnou a smrti jim vyrazí z hrudi poslední závan života, že by měli cosi "naučit" mladší generace. Chytřejší starci ovšem dobře vědí, že to oni se mají učit od svých synů a dcer, protože jejich úlohou bude napravovat škody, které starci ve své pošetilosti a rigiditě napáchali, a protože děti vědí už od okamžiku, kdy se postaví na nohy, co je pro ně dobré a špatné lépe, než ten, koho nohy nést přestávají.

Vědomi si dobře své křehkosti a smrtelnosti, plácají si starci hliněné modly, které nazývají bohy v naději, že uniknou Smrti, nicméně oklamat nedokážou ani sami sebe, protože vše živé cítí doteky Smrti, která je jediným skutečným božstvem světa, až v morku vlastních kostí.

Nicméně dnešní děti rovněž jednou zestárnou a budou opakovat chyby svých předků se stejnou náruživou bláhovostí, pokud s nimi ovšem Planeta dříve neztratí trpělivost a neupeče je na well done steak v ohni změn klimatu, nebo je neumoří hlady, případně pokud se sami neprovraždí v zápasu o stále se tenčící zdroje.

Neboť Člověk svůj zápas o Nadčlověčenství se Zvířetem ve svém nitru prohrál, a jako každý přemnožený živočišný druh, i jeho čeká propast evolučního zapomění.

Zůstanou jen skály a moře, a nekonečná propast plná hvězd, schopná spolknout nekonečné množství falešných bohů.