Stojím na ulici v centru nějakého velkého města. Je slyšet střelba výbuchy a na několika místech se valí k obloze černé sloupy dýmu. Není vůbec jasné co se to kolem děje. Naopak co jasné je že cítím neochvějnou jistotu odsud co nejrychleji vypadnout. Na nejbližší křižovatce stojí tři vojáci s přílbami a automatickými puškami. Naštěstí jsou zády a tak mě nevidí. Vydávám se jiným směrem s tím že raději procházím dvory a vybírám si menší uličky. Pomalu se blížím k periferii města když se náhle všude kolem mne vyrojí spousta dalších vojáků. Bez přemýšlení se vrhnu do vrat nejbližšího domu. Jdu chodbou a otvírám dveře do jiné chodby. Na konci jsou dveře do chodby která se zužuje a lomí doleva. Pak procházím nějakým pokojem a pak dalším a dalším. Někdo tam je ale já se nezastavuju a jdu dál a dál. Vypadá to že síť chodeb dveří a místností snad nemá konce ale nakonec otevírám jedny dveře a jsem venku. Přede mnou je malá benzínka na samém okraji města. Kolem jsou stromy a všímám si také krásné modré oblohy. Náhle zastavuje auto se slovenskou registrační značkou. Vystupují dvě ženy. Jedna starší a jedna mladší. Jdou ke mně a starší říká: Potřebujeme se dostat do centra! Blázníte? Já odtud utíkám! Střílí se tam a jsou tam požáry! Mladá se tomu chichotá. Starší říká: Toho si nevšímejte. Houbičky. Hm takže mladá je sjetá říkám si když v tom ke mně přistoupí a zblízka mi prská do tváře: Musíme se dostat do centra! Odstrčím ji ale ona se na mne opět sápe. Nerozpakuju se o pošlu jí jeden svižný pravý hák přímo na bradu. Složí se jako pytel brambor. Starší tomu přihlíží a zopakuje: Houbičky.