Z úst ti vycházejí slova o lásce,

o věcech, co tě sežerou.

Do tmy skočí zářivá reklama

a ty se láduješ řízkem

na Velký pátek.

Piješ už sedmé pivo

v Ježíšově večeřadle,

byl tu včera,

nebo před dvěma tisíci let,

možná přijde na konci

dějin

a možná umřel jako každý.

Pod neony vyzvrátíš nějaké věty

a pozveš si k sobě na pokoj

banální děvku

osetou blýskavými slovy.

Tvá mysl je výhonkem, apendixem,

prázdným talířem sovětského satelitu.

A copak bude dnes k obědu?

Pozlacená klícka pro kanárka.

Mezitím je zase někde osamělec,

který hledá sám sebe

pod vlastním kabátem, košilí...,

až zůstane bez trenek.

Souložíš s děvkou,

nechá si platit tvrdou měnou,

a ty jsi skoro panic,

když v zapadlé uličce někomu zapadl jazyk.

Marně volá o pomoc,

souží se

a stojí na samém vrcholu mládí.

Rád bys mu pomohl,

mávneš rukou

a náhle ji máš plnou

hvězdného prachu.

Dřív než vytáhneš jazyk,

začínáš se potit,

máš rozvázané tkaničky

a nemůžeš dýchat.

Viděls už zoufalce bez talentu,

jak si huntují tělo,

aby dosáhli pochybného osvícení bohémů,

aby nemuseli jít sobě naproti,

aby se mohli konečně vysrat

na nekonečné hledání.

Viděl ses projevovat vůli k moci,

zatímco jsi po očku sledoval estrádu na Nově

i reklamu

na další neúčinný deodorant.

Z úst vycházejí slova o lásce,

ale nikdo není doma.