Zničující závist

Zlý úmysl byl dokonán. Duševní bohatství, s krásou a láskou lze snadno zničit. Bolest se nedá lehce odpustit. Jedovatá slina ulpí na překvapivě nejcitlivějším místě a vezme všechno. Tato rčení jsou předeslána pro pochopení slepé nenávisti, závisti a vědomého ublížení.

V debatě s nadporučíkem Koubou bylo okamžitě cítit, že je to živá nabiflovaná příručka pokynů pro politické zástupce velitelů na základních stupních politické přípravy mužstva. Byl obdařen tuctovým slovníkem hovorové češtiny, sem tam zabarvený mazáckým slangem.

S ním se nedalo nijak přátelsky hovořit. Překvapivé byly jeho směrované dotazy, jestli má účastník debaty příbuzné v zahraničí, jestli rodina neměla pole, obchod, auto, chatu a podobný majetek. Přímo odrazující byly dotazy, jestli jsou rodiče nebo sourozenci členy strany a jak dlouho.

Petrovi se jevil jako odpudivý nadutý jedinec a jejich pohledy při náhodném styku vyjadřovaly vzájemnou nedůvěru až odpor. On to brzy postřehl a začal se k Petrovi chovat odměřeně a přezíravě. Měl ze své pozice politruka v hodnosti nadporučíka výhodu proti obyčejnému týlovému autaři, poručíkovi. Dařilo se mu zájmy a skromné činnosti, které si Petr nacházel i v tomto omezeném prostředí, zlehčovat a znevažovat. Byl v tom také velký osten závisti, protože kolem Petra se vytvořil okruh posluchačů, obdivovatelů a přátel, zatímco jeho si nikdo nevšímal.

Vyhnout se vzájemnému styku nemohli, omezené prostředí vojenského plicního sanatoria to neumožňovalo. Petr alespoň dbal na možnost vyhýbat se mu, kde se dalo. Naproti tomu Kouba si dával záležet, aby pokud možno věděl o každém kroku Petra, o jeho přátelích a postojích. Cítil, že proti Petrovi má značný handicap. Půjčil si dokonce v knihovně slovník cizích slov, aby lépe porozuměl souvislostem při vyprávění nebo debatách, kterých se Petr zúčastnil. Bylo příznačné, že mu to příliš nepomáhalo, protože slovní zásoba Petra byla obsažnější, než mohl ve slovníku najít a pochopit význam v širších souvislostech. Z toho plynulo určité zkreslení, kterého si ovšem Kouba nebyl vědom. Tím byl Kouba ve své interpretaci pro Petra, ale i pro jeho přátele nebo příznivce nebezpečný.

S Koubou se naprosto nedalo hovořit o literatuře. Snad s výjimkou Leninových a Stalinových spisů. Na kuřárně se pacienti často bavili o prózách ruských autorů, Gorkého, Tolstého, Puškina, Čechova, ale on se v těchto příležitostech projevoval jen bedlivým nasloucháním, jestli se z úrovně jeho znalostí nejedná o pomluvy a hanobení sovětského socialistického zřízení. Do debat se téměř nikdy nezapojoval, jemu stačilo jen sledovat přítomné a jejich výroky.

Zřetelná byla závist Kouby při příležitosti vycházek, kdy trávili většinu času v teple místní restaurace. Lednové mrazy venkovní pobyt zkracovaly. Pozorně si všímal chování servírky Renáty, štíhlé a svižné dívky, která upřednostňovala okatě Petra, s kterým si dokonce začala tykat. Kouba to snášel jen těžce, ale zdržel se jejich žertování komentovat. Nevydržel ovšem pohled na polibek Renáty, který dostal Petr při odchodu z restaurace. Na jeho jízlivou poznámku o morální uvolněností Petr nereagoval.

Po půl roce pobytu v sanatoriu se Petrovi konečně uvolnil životní rytmus. Byl propuštěn nejen ze sanatoria, ale i z aktivní vojenské služby. Během léčení se seznámil s báječnou dívkou a po návratu ze sanatoria se nastěhoval do rodiny k jejím rodičům. Otevřel se pro něho úplně nový svět. Svět civilního života, ve kterém se vlastně po pěti letech vojenské služby učil žít. S Květou, o tři roky mladší, krásnou dívkou se vzájemně zamilovali. Bylo to období prvních sblížení, milování, zkušeností. Prožívali svoji lásku intenzivně, s velkou silou a vášní. Líbánky, ne nadarmo se toto období tak nazývá. Když šli spolu, kdekoliv, zastavovali se a líbali. Jejich vzájemné pocity se zdály být nezměrné, jako by měly trvat věčně. Nedokázali bez sebe být ani chvíli, když tomu nebránili nějaké jiné povinnosti.

Pro Petra jakékoliv vzpomínky na jeho službu v armádě, na pobyt v sanatoriu, zůstaly zastřeny jeho láskou ke Květě. Nic jiného neexistovalo. Jako kdyby se zavřela tíživá opona a rozsvítilo se nádherné světlo nového poznání. Rodiče Květy ho přijali velmi vlídně a s nadějí, že se k sobě s jejich Květuškou budou slušně chovat. Vše probíhalo tak hladce a samozřejmě, Petr byl do rodiny přijat jako by tam patřil odjakživa. Při oslavě otcových padesátin byl Petr nejen představen širší rodině, ale bylo také oznámeno jejich zasnoubení. Zdánlivě starosvětský zvyk, ale rituál byl rodinou se strýčky, tetičkami, bratranci a sestřenicemi přijat velkolepě. Nikomu nevadilo, že při zásnubách nebyl z Petrovy rodiny nikdo. Nevadilo to ani Petrovi, který se svojí vzdálenou rodinou v té době žádné bližší styky neměl.

Po několika měsících, kdy od vojáků přestal dostávat žold, si také našel novou práci na stanici technické kontroly a byl spokojen. Byl zase u své profese, ale nikdo mu nevelel, nepřikazoval, nikdo ho neurčoval do služby. Byl sobě vlastním pánem nad časem i rozmanitostí problémů, kterým rozuměl a s chutí řešil. Bavila ho zejména práce s mnoha různými typy automobilů a navazovaná přátelství s řidiči. Byl velmi šikovný, učenlivý a přesný a mezi ostatními techniky u zákazníků oblíbený. Poznal také, že kontakt se stálými zákazníky má své výhody. Často dostával nejen mimořádnou odměnu, ale také pozornosti naturální, nejčastěji cigarety nebo víno. Když si k jeho spokojenosti v práci přičteme jeho lásku Květy a spokojenost jejích rodičů, prožíval Petr velmi spokojené období.

Také Květa byla šťastná a spokojená. Její tvář se proměnila samým úsměvem a svoji zamilovanost projevovala radostným výrazem. Pracovala ve strojírenském podniku v účtárně na děrovacím stroji Hollerithu. Byla učenlivá a šikovná, jednodušší úlohy si dokázala sama na programovací desce propojit a odzkoušet. Pokračovala v kurzu programátorů v Aritmě a měla radost, že se o stejné problémy zajímá i Petr, s kterým se často společně programování věnovali.

Nejspokojenější byli při procházkách ve smíchovském háfnu (přístavu) na Císařském ostrově, kam chodili i plavat s několika přáteli. Tehdy ještě Vltava nebyla tak studená, ale mezi Cindou, tedy Císařským ostrovem a Železničním mostem, byl dosti silný proud. Někdy je voda vynesla až na náplavku pod Vyšehrad. Vraceli se na Cindu zpět přes Železniční most. Cinda byla tehdy velký rekreační prostor s mnoha hřišti na tenis a volejbal, s travnatými plochami k odpočinku a opalování, a pískovišti pro děti.

Mezi jejich přáteli se již objevovala první bateriová radia a hudba, doplňovaná nákupy desek z Polského kulturního střediska. Spojovala je v rytmech, z nichž některé byly režimem dokonce zakazované. Oba byli nadšeni nedělními tanečními koncerty v kavárně Vltava se začínajícím Gottem, Drobným a Vladimírem Dvořákem.

Zdálo se, že jejich štěstí nestojí nic v cestě. Rovněž její rodiče byli spokojeni a pozorně sledovali Květu s Petrem, že se mají rádi, jak užívají své společné chvíle, a řeší jednoduché záležitosti ve svém pokojíku. Nadějné chvíle jejich spokojeného života však přece jen měly být narušeny.

Zdánlivě přehlédnutelná a nevýznamná zpráva při náhodném setkání Petra s jedním z pacientů sanatoria, který po propuštění bydlel blízko u Anděla, se nakonec stala osudnou. Setkání bylo překvapivé, protože z jejich rozhovoru plynulo jak vzpomínání na jejich veselé zážitky při pobytu v sanatoriu, tak na podivné chování neoblíbeného Kouby. Známý dokonce Petra upozornil, že Kouba zmiňoval návštěvu servírky Renáty na vrátnici sanatoria, kde prý chtěla na Petra adresu.

To bylo jak blesk z nebe. Jakpak by zapomněl na Koubu, člověka, kterého se obával pro jeho způsoby a jednání a vlastně ho nenáviděl. Známý vyslovil i domněnku, že Renáta mohla být možná v jiném stavu. To byl blesk. Neštěstí. Pohroma. Nevěděl, jak na to reagovat. Jak by to bylo možné, vždyť s ní neměl mimo jeden její náhodný polibek při rozloučení a odchodu z restaurace vůbec nic společného. Mimo jejího křestního jména o ní vůbec nic nevěděl. Neuměl si to vysvětlit. Propadl panice.

To přece není možné. To je absurdní. K žádnému kontaktu mezi ním a servírkou mimo restauraci nedošlo. To přece věděl i Kouba. Proč ten vzkaz? Co bylo v obsahu té poznámky? Zlomyslnost, škodolibost, posměšnost, znevažování, úmyslná lež? Počítal Kouba s tím, že Petra vystraší?

Petrovi se vybavila spousta otázek a domněnek, které zatím zůstaly bez odpovědi. Nepočítal s až takovou skutečností, že mohou být lidé, kteří se rozhodnou vědomě škodit ostatním. Byl Kouba opravdu tak zákeřný, bezcitný a závistivý? Podle jeho drzého chování v sanatoriu bylo možné pozorovat jeho lhostejnost k nějaké morálce, nebo společenským pravidlům. Jeho snaze o určitou dominanci nad druhými se Petr dokázal vyhýbat. Jak se ukázalo, nedokázal ale čelit jeho pomstychtivosti.

Co když je to ale pravda. O Renátě nic bližšího nevěděl. Jaká je, z jakého prostředí, co si může slibovat od takového nápadu. Začal si některé vlastnosti přenášet z Kouby na Renátu. Byla by schopná falešného obvinění? Je to odvážná představa, ale vyvolaná tou nejistotou. Jeho spokojenost, klid a pocit štěstí se mu rozplýval.

Naivita, vyplývající z pocitu jistoty ve vztahu s Květou, ho vedla k čestnému, otevřenému jednání. Svěřil se jí s podezřením, o kterém ho informoval známý a co by mu mohlo hrozit ze strany Renáty.

Zprávu Květa přijala zprvu účastně. Nepřipustila si, že by něco podobného před ní její Petr tajil, nebo vůbec se něčeho nečestného dopustil. Pochopila zprvu, že jde o pomluvu, když ji blíže vysvětlil svůj vztah ke Koubovi. Když se ovšem Petr rozhodl, že bude nejlépe promluvit s Renátou osobně, to znamená do sanatoria zajet a zjistit co je pravda, začaly Květě procházet hlavou pochyby.

Přes všechnu lásku a oddanost, kterou k Petrovi cítila, u ní vznikla s pochybností i myšlenka, která začala její city leptat. Proč chce jet za Renátou, když s ní nic neměl. Kdyby si byl tak jistý, že jde o pomluvu ze strany zlého člověka, tak by tomu nepřisuzoval takovou vážnost a nesnažil by se o osobní vysvětlení. Mohlo by na tom něco být?

Začala být nedůvěřivá. Zeptala se ho jednoznačně, proč chce za Renátou jet, když si je tak jistý, že s ní nikdy nic neměl. Nepočítala s tím, že by byl někdo schopen bezdůvodně někoho obvinit z milostných vztahů, aniž by to byla pravda. Ze svých pocitů bezelstné, otevřené a čisté lásky Petrův úmysl nepochopila.

Petr chtěl vysvětlit co se stalo, případně se obhájit na místě. Nejistota, nezkušenost, naivita, co v tom působilo nejvíce? V tom všem zmatku a pochybnostech se Petr stále zabýval možností, že bude Renátou označen za otce. Buď s někým otěhotněla a otce nemůže přiznat, potratem to řešit nechce nebo nemůže, nebo využít možnosti, že se Petrovi líbila a chce ho získat. Proto chce dostat jeho adresu a zkusí se s ním spojit.

Co by bylo nejlepší stále nemohl rozhodnout, až zvolil ten riskantnější způsob osobního jednání nebo písemného prohlášení Renáty. Jde o argument, o čest, o možnost se obhájit. Závistivec Kouba v něm vzbudil pomluvou strach před možnými následky. Kdyby měl spojení na Koubu, bylo by možná vhodnější jet za ním a zjistit pravdu od něho, ale jak zjistit jeho adresu, to nevěděl.

Byl si jistý, že z jeho strany jde o pomluvu, lež, osočení ze závisti až nenávisti. Podlehl tomuto tlaku. Připustil, že závist se stala dominantní silou, způsobenou Koubou a že pro něho to mohlo mít vážné důsledky. Bohužel jisté náznaky se projevily. Mezi ním a Květou vzniklo určité napětí. Těžko snášel její zkoumavé pohledy, které působily pátravě, nerozhodně. Podobně se tento stav přenášel i do vztahů s rodiči.

Napětí vytvářelo stres. Nikdo nepočítal s tím, že by taková nejistota mohla vůbec u nich vzniknout. I rodiče se snažili pochopit, proč chce Petr zjišťovat pravdu u Renaty osobně, když si je jistý, že mezi nimi k ničemu nedošlo. Čím více se všichni klonili k tomu nejezdit tam a nechat to odeznít. Jde přece o pomluvu. Nějakou pomstu nebo závist bezcharakterního člověka. Oni neměli vlastní zkušenost s Koubou, nemohli si dost dobře představit podobné chování.

Petr přece jen odjel. Ve Květě začal sílit pocit, že je pravděpodobné její podezření, které si domýšlela. Proč tam jel, když si byl tak jistý, že jde o pomluvu nebo zlý úmysl Koubův. Byla to opravdu jeho závist? Její emocionální pochybnosti se začaly promítat do zdraví. Květa nemohla usínat, nemohla ani spát. Po odjezdu Petra ucítila i silné bolesti hlavy. Necítila se dobře.

Petr přijel druhý den, a protože to s Renátou dopadlo relativně dobře, a měl dobrou náladu. Renáta potvrdila, že se na něho nikde ani u někoho nevyptávala, ani v jiném stavu nebyla. Ucítil ale, že se vrátil do dusného prostředí. Nevěděl, jak se o tom výsledku jeho cesty svěřit. Nikdo, ani Květa se ho nevyptával, jak dopadl. Mlčení. To bylo stresující. Nejednou si uvědomil svoji chybu. Ztratil předchozí sebevědomí k obhájení své cti a cítil, že se zachoval špatně. Bohužel, ani další den jakákoliv klidná snaha vyjasnit nešťastné nedorozumění nepomohla. Své zklamání mu tlumočila maminka Květy a řekla mu, že bude nejlepší, když se přestane s Květou stýkat, protože má zdravotní problémy. Když se dotázal, jestli by s ní mohl promluvit, řekla mu, že není doma, a že s ním již mluvit nechce.

Nezbylo Petrovi nic jiného, než vzít svůj vulkánfíbrový kufr a odstěhovat se. Neměl se o koho opřít, ani rodinu, blízké přátele, kolegy, a zvládnout tak nepříjemnou situaci.

Ztráta sebevědomí může někdy vést k takovým rozhodnutím, která bychom za jiných okolností neudělali. Nemohl se hlavně smířit s rozchodem s Květou. Miloval ji a ublížit ji určitě nechtěl. S jejím rozhodnutím se musel smířit. K nápravě příležitost nedostal. Byl zvyklý z předchozích let přijímat těžkosti a rány, takže si řekl, že odchod od Květy není konec světa.

Vedoucí STK Harfa mu v rámci možností poskytl ubytování v malé místnosti svobodárny, do doby, než si najde vhodnější bydlení. Trochu štěstí se na něho usmálo.

Přestože Petr někdy mezi přáteli rád pronášel různé citáty a moudrá hesla klasiků, jako například, že příroda má ráda rovnováhu a když ji nemá, tak si ji udělá, jemu se zdálo, že zrovna v tomto směru to u něho neplatí.

Když přemýšlel v osamocení nad tou falešnou zprávou Kouby, která způsobila tolik bolesti a zklamání, nakonec rozchod s jeho milovanou Květou, dostával se až k myšlenkám pomsty. Jak se ovšem ke Koubovi dostat, nevěděl a jak se mu pomstít, už vůbec ne.

Nad celou věcí jen v duchu zaskřípal zuby a donutil se s takovým jednostranným dopadem smířit. Kdyby mu více Květa věřila a nezlomila se, bylo by vše dopadlo jinak. Neměl tam jezdit, neměl o tom vůbec mluvit. Určitě se dalo postupovat jinak. Jistě šlo o čas. Těhotenství ale nečeká, bylo nutno jednat rychle.

Jak se ukázalo, Renáta později skutečně těhotná byla. Podle vyprávění známého, který v té době byl také v léčení v sanatoriu a se kterým se Petr náhodou sešel při technické prohlídce jeho Wartburga, přišla na recepci sanatoria Renáta a dožadovala se adresy, ale ne na Petra, ale na Koubu.

Jakou past sám nalíčil, do takové se nakonec sám chytil. Jak dopadlo soudní řízení známý nevěděl, ale pamatoval se, že servírka Renáta se krátce na to odstěhovala. Jestli za Koubou, to nemohl potvrdit, vždyť Kouba byl již ženatý a měl dvě děti.