Při jídle nikdo nemluvil, jako kdyby se jednalo o slavnostní rituál. Teprve po přípitku plzničkou se ozval pan Váša:

„Pánové, tedy to byla dnes pochoutka. Paní Alžběta by měla dostat čestné uznání klubu za takovou dobrotu. Recept by se měl umístit na vyšším místě v nějaké kulinářské soutěži.“

„Jistěže, podloubnický guláš paní Alžběty nemá konkurenci, to je gastronomický skvost, to se nedá popřít,“ horlil inspektor Hanák, když spokojeně dojedl a utřel ústa.

„Já si vzpomněl na podobnou pochoutku, na kterou jsme chodili kdysi, ještě před vosumašedesátým do Konibaru v Jakubský. To byla vyhlášená restaurace. Jejich guláš, to byla pochutinka, a nejen to, pánové řízky, nebo karbanátky, to byl koňský gurmánský zážitek.

Nemyslete, že tam chodila jen chudina, tam chodili fajnšmekři z celý Prahy. Takovej kabanos, nebo teplá sekaná, to jste se jen olizovali. Furt narváno, tam si někdy člověk ani neměl kam sednout a čekalo se na chodníku, až někdo vyjde. V polední pauze nebylo v Konibaru vůbec k hnutí. Vlastně to byla jediná restaurace v Praze s teplým sortimentem levných uzenin a jídel z koňského masa.

Chodil jsem tam přes pasáž dnešního paláce Brodway tehdy kino Moskva, pak Morava a potom, když nás přijeli osvobodit, tak zase Moskva. Tenkrát tam na chodníku před vstupem do pasáže postávala taková chuděra, prostě oblečená jako venkovská žena s pravou rukou v sádře.

Oslovila mě, že jí chybí dvacet korun na vlak do Českého Brodu, jestli nemám nějaké drobné. Slitoval jsem se – chudinka vypadala velmi věrohodně – dostala ode mě celou dvacku. Poděkovala zdvořile, ale bylo mi divné, že nešla směrem k Masaryčce, ale do pasáže, jako do Celetný. Chvíli jsem očumoval knihy v knihkupectví na rohu pasáže, čekal jsem na kamaráda Lojzu, že půjdeme spolu do Konibaru na pověstný guláš.

Lojza přišel a vydali jsme se do Konibaru přes Celetnou a Štupartskou. Jen jsme vešli, tak jsem ji spatřil. Překvapením jsem málem spolkl cigaretu, co jsem kouřil. Seděla u stolu s takovými pořízky, před kterýma bych položil peněženku a utekl. Rozesmátá, před sebou talíř s gulášem a pivo. No budiž, to bych ještě přežil, ale ona měla tu sádru položenou vedle sebe, jako nějakou rouru. Ruce volné. To byl pro mě šok. Když mě uviděla, jen na mě mrkla a pohodila hlavou. Ten den mně gulášek vůbec nechutnal, jen jsem si nadával, jakej jsem vůl a sociální naivka. Trochu mi ulevilo, když jsem to řekl Lojzovi a on se mi přiznal, že ji dal pár dní přede mnou dvacku také.

Několik dní na to jsem ji před pasáží viděl znovu. Dostal jsem vztek a když jsem k ní přišel, vyhrkla na mě tu samou otázku, jestli nemám drobné. Zeptal jsem se jí, jestli nepotřebuje jet do Českého Brodu. Zůstala překvapená, jen se chytla za protézu a stála. Přišel ke mně chlápek, co stál opodál a hrozivě na mě zařval – Nech nás pracovat a vodprejskni vobludo. Pánové nejsem žádnej hrdina, já od nich mazal jak sprintér na oválu.“