Výňatek z připravované knihy Podloubníci

„Víte, co je nejhorší? Vzpomenout si, jak odpovědět na dotazy doktora, aby člověk nevypadal jako blbec,“ přidal si svou zkušenost inženýr Doubek, „dostal jsem novýho praktickýho lékaře, po odchodu mýho starýho lapiducha, kterej mě kurýroval víc jak dvacet let. Ten novej zjistil, že v počítači mu o mně chybí v anamnéze podrobné údaje. Já mu odkejval všechno. Spalničky, spálu, záškrt, příušnice, mdloby, úpal, úžeh, prostě všechno, i průjem. Musím říct, že ťukal do tý mašiny jako čert. Horší bylo, že jsem si nemohl vzpomenout, kdy jsem s tím onemocněl. Jak postupně psal, tak se na mě začal dívat víc a víc podezíravě. Pak na mě vybafnul – člověče, jak se po tom všem cítíte? To mě převez, protože vzhledem jeho snaze doplnit si v počítači povědomost o mý tělesný stránce, jsem mu chtěl udělat radost. Tak jsem řekl, že se cítím zdráv a dobře a na nějakém datu snad nezáleží. To jsem si dal. No, představte si, že je vám sedmdesát let, rodiče uže nežijí, a vzpomeňte si, kdy jste měli kopřivku. Co jsem věděl přesně, a na to mě nenachytal, byly pohlavní nemoci a filcky. To jsem opravdu neměl.“

„Vy jste byl asi stydlivější osoba, že jó,“ zeptal se fotograf Chudoba, „to jste asi neobcoval s žádnou prodejnou ženštinou. Nebo jste nechtěl zbytečně utrácet? Neptal se vás taky náhodou kolikátého je a jaký je den, nebo rok?“

„Proč bys se mě ptal na datum?“

„Aby zjistil, jestli nemáte skleněnou cementózu! No, jestli nejste marod na hlavu.“

„To víte, bejt se mnou manželka, tak by se toho dozvěděl daleko víc. Naštěstí se mnou nebyla. Ta si pamatovala každej zub, kterej mě bolel, každou modřinu, když jsem se vracel z porady, vlastně z flámu. Pánové, ta měla spočítané i moje angíny, o kterejch už já neměl ani tušení.“

„To je pravda, ženský mají úžasnou paměť. Proto je nebezpečný jim něco slibovat,“ projevil svoji zkušenost školský inspektor Hanák.

„Co jste jí slíbil?“ zvědavě zapátral pan Váša.

„To je to,“ odpověděl nejistě Hanák, „já si za Boha nemohl vzpomenout, co jsem jí slíbil. Urazila se a dva dny byla tichá domácnost.“