Nebe je sytě modré a tmavne. Na koloběžce přejíždím silnici a vjíždím do parku. Hlavní cestu ozařují lampy a mimo ni se tráva, návrší se zahradními terasami i malé dětské hřiště ztrácí v prohlubující se tmě. Spěchám domů z tréninku, ale nohy mě bolí, takže jedu pomaleji než obvykle. Z vedlejší cesty vpravo vstupuje na ozářenou asfaltku holčička s tatínkem. Její pohled upřený kamsi mezi stromy mě upoutá a pohlédnu stejným směrem, abych zároveň letmo zaslechl, co holčička říká:

„je jako lampa

úplně oranžovej“

a v tom ho taky zahlédnu, jako přízrak, obrovský, kulatý, sytě oranžový, míhající se tu ve větvích stromů, tu nad střechami domů:

jarní úplněk

„je jako lampa

úplně oranžovej“

jarní úplněk