Um, Jiří Hájíček začal psát haiku jako všichni v ČR, tedy aniž by příliš věděl, jak má vypadat, a podle toho vypadaly jeho první knihy haiku. Postupem času se z něj ale začíná stávat seriózní haikuista, je lepší a lepší. Z té jeho poslední knihy už by se daly vybrat i (z hlediska haiku) bezvadné texty.

U mě rybníček, ale celkem, krásná tvorba.

PS: Ale s tvými názory v mnoha ohledech souhlasím, například nezastávám názor, že kigo je pro haiku nezbytnou součástí, protože svádí k opakování klišé. Kigo v haiku má být, pokud je textově podstatné, ne jako přívěšek čistě pro splnění kritéria - to by ostatně bylo plýtvání slovy.

Um: "odetnout myšlení" je zenová metafora, ale je například vědecky prokázané, že v meditativním stavu dochází ke změněnému stavu vědomí. "Odetnout myšlení" tady (tedy pokud mluvíme o haiku) znamená nejspíš a především nezkreslovat pozorované subjektivním názorem na ně.

Um, v tom případě myslím, že by ti mohl udělat radost sborník, který vyjde letos, jednak tam budou haiku mnoha nových autorů (včetně docela mladých) a jednak například Jirka Hort se s haiku za poslední dobu nesmírně sžil a přiníší historicko literární syntézu, která, jak věřím, osloví mnoho čtenářů a přinese i palčivá emocionální těmata.

Jirko, pramínek jsem zařadil schválně, abych otestoval čtenáře. Protože je to haiku, je jasné, že i když to tak na první pohled vypadá, vyjádření "tak osamělý" se nemůže vztahovat k pramínku (byla by to personifikace), takže je třeba hledat jiný subjekt/objekt - a jediným možným je lyrický subjekt. A jinak ano, máš pravdu, že je tam navíc osobní hodnocení.

Um, s tou nedostupností současné poezie máš určitě pravdu, najdou se samozřejmě i významné výjimky - např. Jiří Hájíček ap. Zároveň bych nepřeceňoval dobu Krameriovu, pokud byla poezie dostupnější (to už samo o sobě je hyperbola), rozhodně nebyla kvalitnější - kdejaký současný písmák by to svedl lépe.

Nevím, jaké tržby a jaký odbyt má např. p. Hájíček se svými haiku, ale můžu říct, že jak prvního, tak i druhého sborníku haiku se prodalo/rozdalo něco kolem 800 kusů, což sice není 25000 jako za bývalého režimu, ale s ohledem na žánr a na velikost českého trhu je to poměrně dost.

Tak to je přesně ono.

Um: myslím, že autenticita je hodně důležitá, protože autenticita je mindfulness, ale tím nechci říct, že se ti nějaký obraz nemůže vynořit z paměti později. Například u mnoha tvých přírodních haiku jsem si jistý, že je za  nimi autentický prožitek. Není na místě chtít po každém autorovi haiku, aby byl zenovým mistrem, takže výjimky se připouští, jde spíš o stanovení odeálu, ne o absolutní pravidlo.

Um: S tím já souhlasím, problém u haiku je ale jinde. Haiku, pokud je bráno opravdu vážně, je zenová báseň. Cílem zenu je odetnout myšlení a pouze zrcadlit. Autor haiku tak text v ideálním případě nepíše pro čtenáře, a vlastně ani proto, aby ukázal, jak dovede být autentický, to by bylo od zenu rovněž hodně daleko.

Mnohokrát Vám díky za plodnou diskuzi. Můj názor na haiku je obecně známý, ale jsem rád, když se tu objeví myšlenky a dotazy k tématu. Pokud jde o ta japonská haiku, nejsem japanista a nedovedu to správně zhodnotit, ale stále předpokládám, že mnoho metafor a projevů přímých emocí vzniklo až překladem, a to proto, že nebylo možné víceznačné znaky převést do češtiny tak, aby byla zachována jejich víceznačnost v plné sémantické šíři. Je to asi jako když Katka napíše, že "pěšina je o kapku tmavší" Takový text pracuje a zároveň nepracuje s metaforou a je tu minimálně dvojí možnost čtení. To je v podstatě nepřeložitelné a každý překladatel by si musel vybrat - v tomto případě by jistě zvolil reálný motiv a ochudil by tak překlad o potenciál metafory. Mám obavu, že přesně k tomu dochází i u japonštiny, akorát častěji, protože je to kulturně vzdálený jazyk s úplně jiným systémem uvažování. Proto se tak často odkazuju na angloamerické texty, tam je vzorec, který prosazuju, mnohem čitelnější. Je pravda, že i tam se, stejně jako u nás, haiku objeví v mnoha podobách (i takových, které bych za haiku nepovažoval), ale s většinou editorů tamních sborníků se shodnu na tom, jak by mělo dobré haiku vypadat.

Otázka kulturních klišé je zase úplně jiná, konkrétně v Japonsku bylo zvykem v určitých obdobích tvořit haiku nebo rengu jako literární cvičení - například v čajovnách nebo při slavnostech - haiku se pak často skládalo tzv. od stolu a bylo vystavěné na základě tematického slova (kigo) nebo okolo něj. Podobně by se ale dalo mluvit i o evropské tradici - např. to, že vzniká nesčetné množství milostných básní, které jsou neoriginální, eklektické a plné klišé, neznamená, že bychom na tyto texty měli hledět při stanovování pravidel pro psaní, řekněme, milostného sonetu.

Um: nápady jsou to dobré, problém je v makoto, tedy v tom, že abys mohla to krásné haiku o motýlovi s barvou nebe napsat, musela bys v té cele sedět... Takže nápad dobrý, ale provedení poměrně nesnadné :o)

Umbratica, tvou poznámku o tom, kdo může o haiku diskutovat bych označil jakou umbratickou. A protože se skláním nejen před tvým tvůrčím uměním ve volném i vázaném verši, ale i diskusní vytrvalostí, vyhlašuji se předem za poraženého a "zápas" za ukončený.

Nádherná haiku, zejména Rybníček a Modrásek, oplývající tím, co haiku musí mít, aby se mohlo řadit k poezii - poetiku. Snad mám pochybnost u Pramínek vody...tak osamělý, kde mi to zavání perzonifikovanou emocí i mírným hodnocením.

Modrásek, nádherná metafora svobody, a v Rybníčku se snoubí vnímání versus věk,.

Pavle, jsem rád, že zde prezentuješ moderní, ale spíše věcný a haiku prospěšný přístup, pokud jde o kigo, a to velmi srozumitelně, až na maličkost. A zde tě překvapím. Bylo by dobře některé výrazy stále překládat do češtiny, neb i já jsem mu nerozuměl. Stále to zde čte řada méně obeznámených, a přesto vděčných příznivců haiku.

Pokud jde o otázku "odetnout myšlení", to je myslím, další podnětná připomínka, zde mne už vícekrát napadlo, do jaké míry právě prezentace vntřních emocí v haiku, byť se vyhne hodnocení či obraznosti, nevhání text do subjektivního vnímání a nepřímo vnímanou skutečnost hodnotí. Někdy mám pocit, že se tomuto pojetí nevyhnou i velmi respektovaní autoři. A protože ty spolu s Můrou platíte aktuálně za jedny z největších, ne-li největší z českých (nejen písmackých) autorit, uvítal bych váš přístup.

Umbratica, jednak nejsem pohým čtenářek haiku na Písmáku, občas něco přečtu i jinde, ale jsem i jejich autorem, a docela mi stačí "večerní univerzita s paní prof. Můrou a panem prof. Snakeym."

Vracím se, abych vypíchl modráska. Podle mne Ční nad všemi ostatními, i rybníčkem. Zatímco v rybníčku je vše řečeno relativně přímočaře, ale současně má poetiku, nostalgii i mírnou emoci, na druhou stranu obsah přijde na mysl najednou celý.

Modrásek má zdánlivě dvě samostatné polohy, obrazy - věznice, motýl - a prostřednictvím jakoby naprosto nezávislého děje a navíc skvěle nenuceně vypsaného, ...let tam a zpět... symbolizuje minimálně svobodu, ale současně nabízí i další asociace.

Pavlíku, v tvém pojetí ...tak osamělý... mínil jsem právě peronifikací onen pramínek, nikoliv pozorovatele. A když to čtu opakovaně, tak mi ta emoce, zejména důrazem ve slůvku ...tak, přijde příliš. Ale protože už mám s tebou tu dobrou zkušenost, že stejně jako Můra dokážete číst "i za domem", budu rád, když mi svůj přístup víc ozřejmíš.

Chrám plný květů jsem nečetl, nečetl jsem žádnou kultovní knihu, nepožívám žádné odborné termíny, vše, co jsem se naučil, naučil jsem se od Můry a Snakeho, kteří mne svou trpělivostí několik let provázeli labyrintem haiku, a nepopírám emoce při motivaci, zamýšlím se nad jejich subjektivitou a do jaké míry posouvají, pokud jsou více či méně napřímo vyjádřeny, haiku k prosté miniauře a haiku tak zbavují svébytnosti a že, pokud nejsou vyjádřeny tak, že si je čtenáš samovolně vybaví, mají tendeni vyjádřit jakési subjektivní hodnocení.

Nej pro mě modrásek, touha po svobodě.

Každé z nich má silný náboj, jsou výborná.

Souhlasím, modrásek je i pro mě nádherný... a obtížně nahraditelný, zatímco téma rybníčku je variabilnější.

Skvělý - pro mě hlavně rybníček a strašák.

Rybníček mi dal vzpomenout na sámošku, která mi připadala hodně veliká, když jsem byl jako chlapec ze socialistické vesnice zvyklý na pultový krámek. Pak byla revoluce,  já jsem dospěl (aspoň na první pohled), vyrostly super-hypermarkety. A já byl po dlouhé době v té dosud fungující sámošce. Pidisámošce... :)

Všechny jsou zajímavé, ale "rybníček" je mi taky nejbližší. Ano, v dětství bylo všechno větší, i zahrada, i les, a dub, na který jsme lezli, se zdál mnohem vyšší....

- rybníček - pár krát som mal podobný pocit

- prekvapením je pre mňa dosť nečakaný súcit so strašiakom