Lk: to říkáš pravděpodobně především proto, že ses ještě nepokusil haiku napsat. Ve skutečnosti je mnohem těžší napsat dobré haiku, než se na první pohled zdá.

S tím Turingovým testem máš sice pravděpodobně pravdu, ale pokud k tomu dojde, nebude to proto, že je haiku primitivní, ale proto, že AI se obecně už delší dobu daří předstírat inteligentní projev v krátkých literárních útvarech. Stále jde ale o imitaci inteligentního projevu, ne o uvědomělý básnický projev jako takový.

Všechny výhrady jsou správné. Dianne di Prima byla Beatnická básnířka, a stejně jako u Kerouaca je velmi těžké najít u ní nějaké čisté haiku. Tohle se mu blíží.

O Nagasaki jsem uvažoval úplně stejně, ale rozhodl jsem se ten text ponechat - byl vybrán Hitchinsonem a Hartherovou do sborníku, tak jsem dal na ně :o).

Atkij: mně osobně se hodně líbí to haiku od Penny Haterové - představa dětí zkoumajících dalekohledem hory na měsíci (rozuměj spřádajících velké až nereálné plány do budoucnosti) v kontrastu se zívající babičkou jakožto stařeckým nadhledem je pro mě kouzelná.

Hned to první

Algena: V jedné recenzi na Šálek dál hřeje dlaně nějaká paní knihovnice vyslovila obavu, aby sa haiku z české poezie opět nevytratilo, protože ve sborníku našla jen díla autorů středního a staršího věku. Hodně jsem nad tím přemýšlel a došel jsem k názoru, že je to tak správně, protože psát haiku vyžaduje určitý osobní postoj, který je s mládím většinou neslučitelný. Jmenovitě: vyžaduje aby autor v textu ideálně vůbec nebyl, aby se nepředváděl, aby neukazoval, co všechno umí a co se naučil. Mladí autoři většinou při psaní sledují osobní ambice a chtějí být vidět, to jde přímo proti duchu haiku. Já osobně to vidím tak, že čím je člověk starší a přemýšlivější, tím má k haiku blíž. A osobně bych (podobně jako Nietzsche v jiném kontextu) viděl jako začátek přibližně hranici 30 let (s mnoha úžasnými výjimkami).

Silene: zajímavé je, že když se v tradičním japonském haiku zmíní "měsíc", myslí se tím vždycky úplněk - výjimky existují, ale většinou je to v textu specifikované. Měsíc s velkým M bych v haiku použil pouze v případě, že bych explicitně mluvil o vesmírném tělese (kdyby například bylo nějaké haiku o přistání na Měsíci), jinak používám vždy malé m.

Pokud jde o to ne-autorství, je zřejmě pravda, že v Japonsku, a obecně asi i v mnoha východoasijských kulturách, méně inklinují k tomu, aby měli na každou větu copyright. Naznačuje to minimálně Higginson v The Haiku Handbook, když říká, že kolektivní básně typu renga se v Japonsku tradičně kolektivně tvořily a jednotliví autoři neměli problém s tím podřídit se celku. Když se pak o totéž pokoušeli autoři na západě, většinou ztroskotali na tom, že chtěl mít každý jednotlivý autor v básni jasně viditelné a rozpoznatelné zastoupení...

Mi se líbí všechna. Pro mne jsou haiku srdcovky. Klidně i přezrálé s černou šťávou. Možná i červ, hlodající pochybnost. Vždycky ho cítím. Spolknu ho i s tou sladkostí okamžiku /usměju se. Jsme to my. Naše podstata. Tak nějak to vnímám.

nestartující auto a podzimní listí s motýlem...pro mě a a v mém pojímání nejpříjemnější/nejlepší