THE UNSWEPT PATH: CONTEMPORARY AMERICAN HAIKU 2
Druhý díl překladů z The Unswept Path - odkaz na podrobnosti o knize ZDE
Diane di Prima
fouká až příliš –
květy vlčího máku
se neotevřou
Patricia Donegan
dnes ráno
po nočním hromobití –
bílé kosatce
nad Nagasaki
za bezmračné noci –
Mléčná dráha
Penny Harter
dalekohledem
na hory na Měsíci –
babička zívá
Christopher Herold
vychází měsíc –
výkřiky z horské dráhy
nezní tak blízko
ještě nesvítá –
někdo se přestal snažit
nastartovat auto
William Higginson
chlapec z města
poslouchá jako jediný –
žabí kvákání
Edith Shiffert
s podzimním listím
na druhou stranu cesty
odvlál i motýl
U tohoto souboru bych chtěl upozornit na to, jak umí haiku zpřítomnit historické narativy a/nebo být implicitně společensky kritické. První text pochází od slavné beatnické básnířky Dianne di Prima (zemřela 2020), která v šedesátých letech aktivně vystupovala proti establišmentu. Z této perspektivy lze její text číst jako konstatování, že pokud jsou podmínky příliš kruté, není možné vzkvétat. Zároveň by ale bylo možné zakomponovat do textu vzpomínku na padlé za první světové války (květ vlčího máku je symbolem památky na padlé). Společensko-kritický pohled je jednou z možností interpretace i u textů následující básnířky.
Penny Harterová je spoluautorkou autorkou nejcitovanější odborné knihy o haiku a stejně jako její text
svatební ráno ---
zapínám šaty své dcery
tak pomalu
se i zde citované haiku povedlo natolik, že jej považuji za nejlepší kus této série.
U následujících dvou autorů je zajímavé, že nedělají rozdíl mezi haiku a senrjú - což je poměrně častý rys na americké haiku scéně.
Komentáře
Všechny výhrady jsou správné. Dianne di Prima byla Beatnická básnířka, a stejně jako u Kerouaca je velmi těžké najít u ní nějaké čisté haiku. Tohle se mu blíží. O Nagasaki jsem uvažoval úplně stejně, ale rozhodl jsem se ten text ponechat - byl vybrán Hitchinsonem a Hartherovou do sborníku, tak jsem dal na ně :o). |
Atkij: mně osobně se hodně líbí to haiku od Penny Haterové - představa dětí zkoumajících dalekohledem hory na měsíci (rozuměj spřádajících velké až nereálné plány do budoucnosti) v kontrastu se zívající babičkou jakožto stařeckým nadhledem je pro mě kouzelná. |
A Alegna (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
A Alegna (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Algena: V jedné recenzi na Šálek dál hřeje dlaně nějaká paní knihovnice vyslovila obavu, aby sa haiku z české poezie opět nevytratilo, protože ve sborníku našla jen díla autorů středního a staršího věku. Hodně jsem nad tím přemýšlel a došel jsem k názoru, že je to tak správně, protože psát haiku vyžaduje určitý osobní postoj, který je s mládím většinou neslučitelný. Jmenovitě: vyžaduje aby autor v textu ideálně vůbec nebyl, aby se nepředváděl, aby neukazoval, co všechno umí a co se naučil. Mladí autoři většinou při psaní sledují osobní ambice a chtějí být vidět, to jde přímo proti duchu haiku. Já osobně to vidím tak, že čím je člověk starší a přemýšlivější, tím má k haiku blíž. A osobně bych (podobně jako Nietzsche v jiném kontextu) viděl jako začátek přibližně hranici 30 let (s mnoha úžasnými výjimkami). |
Silene: zajímavé je, že když se v tradičním japonském haiku zmíní "měsíc", myslí se tím vždycky úplněk - výjimky existují, ale většinou je to v textu specifikované. Měsíc s velkým M bych v haiku použil pouze v případě, že bych explicitně mluvil o vesmírném tělese (kdyby například bylo nějaké haiku o přistání na Měsíci), jinak používám vždy malé m. Pokud jde o to ne-autorství, je zřejmě pravda, že v Japonsku, a obecně asi i v mnoha východoasijských kulturách, méně inklinují k tomu, aby měli na každou větu copyright. Naznačuje to minimálně Higginson v The Haiku Handbook, když říká, že kolektivní básně typu renga se v Japonsku tradičně kolektivně tvořily a jednotliví autoři neměli problém s tím podřídit se celku. Když se pak o totéž pokoušeli autoři na západě, většinou ztroskotali na tom, že chtěl mít každý jednotlivý autor v básni jasně viditelné a rozpoznatelné zastoupení... |
S Silene (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
p per_zay (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
D Dagmaram (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Mi se líbí všechna. Pro mne jsou haiku srdcovky. Klidně i přezrálé s černou šťávou. Možná i červ, hlodající pochybnost. Vždycky ho cítím. Spolknu ho i s tou sladkostí okamžiku /usměju se. Jsme to my. Naše podstata. Tak nějak to vnímám. |
M Můra73 (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
L Literární kritik (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
S Silene (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
S Silene (pismak.cz)
Před 2 lety (Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
nestartující auto a podzimní listí s motýlem...pro mě a a v mém pojímání nejpříjemnější/nejlepší |
Lk: to říkáš pravděpodobně především proto, že ses ještě nepokusil haiku napsat. Ve skutečnosti je mnohem těžší napsat dobré haiku, než se na první pohled zdá.
S tím Turingovým testem máš sice pravděpodobně pravdu, ale pokud k tomu dojde, nebude to proto, že je haiku primitivní, ale proto, že AI se obecně už delší dobu daří předstírat inteligentní projev v krátkých literárních útvarech. Stále jde ale o imitaci inteligentního projevu, ne o uvědomělý básnický projev jako takový.