Díky za obsáhlou kritiku/rozbor, pravda je, že jsem měl připraveny dvě varianty začátku, ale nakonec jsem se rozhodl přidat ke koncentrovanému obrazu motiv navíc (zimu). Ta kritika mě těší především z toho důvodu, že ukazuje můj správný postup v tomto případě. Například: původní verze pracovala v prvním verši s interpunkcí a snažila se ta první dvě slova ukotvit syntakticky, nakonec jsem se ale rozhodl ponechat textu mnohoznačnost - a interpretaci ponechat interpretaci. Ale s neopakovatelností s tebou souhlasím - jde o to, že tenhle text (jak by haiku mělo) vychází z konkrétní neopakovatelné životní situace (mám malou dcerku...).

Ještě jednou díky a třeba zase někdy příště se ozvu.

tady bych si možná jen dal pozor na to, zda tam ty výpustky skutečně jsou, nebo jestli si je tam pouze domýšlíš, když to vezmu ad absurdum, malé děti se většinou omezují na substance a přídavná jména příliš nepoužívají (to jen k tomu obrazu KRUTÉ ZIMY), navíc bych ani nezavrhoval možnost dvojího čtení, protože první dvě slova lze chápat jednak jako jakýsi výkřik zoufalství, jadnak jako prosté oslovení, obě interpretace diametrálně liší celkový výraz. Ale tvého zastevení a názoru si vážím...

Co čtenář, to interpret...

díky za opětovné zastavení.

Nevím, jestli Skácel psal haiku. Sppš ne, ale miniatury a třeba čtyřverší ano.

Ale, kdyby je psal, za tohle by se nestyděl!

Toto situační haiku jsem si našla již dříve. I po znovu čtení je velice působivé. Přestože není uveden původce oslovení, okamžitě za ním vidím dítě. A o to je obsah ryzejší, podmanivější. Parádní. Ráda ho výběrem připomínám.