Jiří Hort: Přijde jelen

Sbírka Přijde jelen Jiřího Horta je různorodá a osvěžující. Pozor, to ale neznamená, že by témata, která řeší, byla jakkoliv odpočinková. Jazyk, se kterým Hort pracuje, je pozoruhodně lidový, přístupný, nikoli však zjednodušující. Trefně pointuje pro mnohé aktuální, velmi hmatatelná témata, kterých se básně dotýkají. Společný mají civilistní ráz a obecně lidský charakter, jenž je ve své autenticitě umocněn zasazením do velmi konkrétních míst. Ulice, byty, zahrady, cesty. Byť ve společném prostoru, básně v knize jsou ve svých formách odlišné, což poukazuje na autorův široký polohový rozsah, který nám v nové knize představuje. Každý oddíl sbírky má odlišnou podobu, témata tuto rozpřaženost opět dost zužují.

První oddíl sbírky, Ostravě, se nebojím nazvat patriotickým místopisem, který netvoří barvité popisy lokalit, ale spíše okna do velmi konkrétních denních situací ze života stárnoucího muže, kterého začíná dohánět nostalgie.

V porubské pivnici bývají havíři, chodí
i lampářka s třídičkou uhlí. Dřív jich
bylo na tři stoly, dnes už míň.
Naposled štajgr Olda.
Když hudroval, že měli nechat hvězdu
aspoň na věži U Jindřicha,
jihly mu oči.

Foto: Protimluv

Po konci prvního oddílu se v následujících oddílech tematika mění, kulisy nikoliv. Jsou ale jen rámcem pro sociální tematiku, ke které knihu v anotaci přiřadil Jonáš Zbořil. Hort svou pozornost věnoval a sbírka se vyznává starým lidem, havířům, osamělým hledačům svého „doma“, nalomeným a rozdrceným rodinám. A to, co hledají, jim je ve sbírce poskytnuto. Se svým všeobecně neopakovatelným pocitem, vzpomínkami, ale i tichými situacemi. Domov, vyhřátý a útulný, nekonečně prázdný, plný nástrah nebo drtivě prázdný.

Z hrníčku vysype úspory, každý dárek
zabalí zvlášť, s napětím sleduje,
co vnoučata.
Až odjedou, pokoj potemní, jen občas
po stropě projede tramvaj.
Ze tmy se noří první tváře.

Tím kniha zdaleka nekončí. Autor čtenáři předkládá bohatou variaci motivů a forem, včetně haiku nebo experimentálnější, sensuální části Rovnoběžky času. V této části se sbírka dostává od obecnějšího ke konkrétnímu, od ostatních k vlastním vzpomínkám. Záblesky intimních momentů se postupně zaostřují, z bezčasí je Studénka Hortova dětství… Závěrečný oddíl, Růženec, sbírku celou zamyká, dokončuje kruh. Stojí vedle sebe děsivé utrpení a šťastné vzpomínky, v jedné harmonii, kterou představuje život.

Za tújemi
Půlnoc je váš čas. Upřete pohled, strnete.
Jen komíhavá světýlka prozrazují
dech.
Túje vymezují prostor.
Zpočátku děsí skelný zrak, jak rozbíjí se
o plot, ale nahlédnu-li pozorněji,
spatřím dětská sněžítka.

Jana Seibertová