Zlaté prasátko  

„Tak se podívej,“ tvářil se vážně otec téměř dospělého syna. „Ty ho nevidíš?“ Zlaté prasátko mu sliboval každý rok. Ještě když byl malý, pozorovali oblohu, ale nikdy nic nespatřil.  Pokaždé měl táta nějakou výmluvu. Že je třeba zataženo, nebo že nedodržel půst a musel  tajně uždíbnout kousíček z uzeného masa zavěšeného na balkóně. V posledních létech se syn nachytat nedal, avšak řeč na to přišla pokaždé.

Jenže tentokrát si táta vymyslel, že Zlaté prasátko lze určitě spatřit na severní straně domu a vůbec nepřipustil, že by se mohl mýlit. Dokonce se vsadil o stovku, že ho určitě uvidí.

Byl zmaten. Přece, proč by se jinak sázel? Taková hloupost. Ale když tak naléhal...  Táta sice měl plán, že by na střechu zavěsil nějakou nafukovací hračku, kterou by nastříkal zlatou barvou, nebo něco podobného, ale ukázalo se, že žádné takové prasátko nebylo k sehnání.

Vyšli ven. Obcházeli dům, táta předstíral, že prasátko usilovně hledá, a syn, že by se tentokrát skutečně mohl dočkat. Patřilo to již k vánočnímu rituálu a vlastně se na to oba těšili.

Tátu prohraná sázka nemrzela. Ani se nesnažil vymlouvat. Díval se na hvězdy, a zdálo se, že si ho předchází. I dům byl jiný. Všude se svítilo, jen paní Hasová odjela k dceři. Zadíval se na okno z vedlejšího vchodu. Na jaře sousedce zemřel muž a napadlo ho, jak jí asi musí být. Dopoledne však přijely děti i s vnoučaty. Přišla si půjčit židle. Taková slušná romská rodina. Najednou ho přepadl pocit studu. Stejně jako nedávno v tramvaji. Černooký mladík nabídl stařence, že vynese nákupní tašku. Chtěl vyběhnout, kdyby se pokusil  utéct, ale mladík postavil tašku na ostrůvek, usmál se a nastoupil zpět. Cítil se trapně. Kdysi, to ještě dělal portýra, ukradl pár pytlů cementu. Nikoho ani nenapadlo, že by s tím měl něco společného. Uvědomoval si, že tento večer je stejný jako jiné, ale jen na Štědrý večer se nechával okouzlit nostalgickými vzpomínkami, když jako kluk vymýšlel jména pro kapříky ve vaně, nebo když se ženou sledovali vlastního syna, jak nadšeně ukazuje na obrázky ve svém prvním leporelu.

Vrátili se domů. Přece jen byl trochu zklamán. Čekal od syna alespoň nějakou vítězoslavnou poznámku, něco na způsob, že je ochoten chodit okolo domu za drobný poplatek každý den, ale ten se jen potutelně usmíval. Až když mezi dárky našel obálku se stokorunou, pochopil.

Tátovi za jeho bláznovství. Četl nápis na obálce stále dokola. Měl radost. Stejně jako pouliční lampy. Neměly zrovna nic na práci a tak zvědavě nahlížely.