Vpochodoval do šatny s obvyklým přebytkem optimismu ve tváři a zastihl mě u nástěnky, jak se snažím zidentifikovat obsah nově vystavených výtvarných děl. "Dneska nám paní učitelka řekla, že máme namalovat, jak si představujeme štěstí," podal vysvětlení při oblékacích úkonech, souvisejících s odchodem ze školky. Zřejmě bylo očividné, jak tápu při určování významu barevných skvrn, rozptýlených nerovnoměrně po původně bílém formátu A3, signovaném v pravém dolním rohu synovým jménem. V levé části výkresu mi po chvilce úporného soustředění vyvstaly čtyři vzpřímené postavy, evidentně mimozemského původu, rozdílného vzrůstu a zřejmě i ras a pohlaví, a pod nimi pak další bytost, v horizontálním provedení a jednolitě černé barvy. V pravé části výkresu byla nanesena skvrna nejrozměrnější a z použitých barev v ní zřetelně převládala červeň. "Hm, dobrý, akorát nevím, jestli ti Marťani šťastně přistáli na zemi, anebo vítají Pozemšťany, co šťastně přistáli na Marsu." Přezíravě na mně pohlédl: "To nejsou Marťani, to je naše rodina." "A jo vlastně - teď mi to došlo - a to černý dole je náš Brit, žejo?" Neodpověděl, ale jeho pohled sděloval: no, aspoň něco že ti došlo, ačkoli toho Brita by si k tomu dokázal dosadit každý blbec, když jiného psa nemáme. "Hele, ale proč jsme vlastně lítali někam tou raketou?" ukazoval jsem na rozměrný objekt v pravé části. "To není žádná raketa, ale náš dům." "Jenže my nemáme přece červený dům, ale bílý." "Taky že ten dům hoří, přece." "Aha ... ale to není moc velké štěstí, když někomu shoří dům, ne?" "To právě JE to štěstí. Že shořel jenom dům, a my jsme zůstali živí. I Brit zůstal živý," oznamoval s dikcí, jaké se užívá při rozmluvě s absolutně negramotnými posuzovateli míry životních hodnot. Zastyděl jsem se. Syn mi to právě natřel rozdílem dvaceti branek. Nacházel se přesně v tom období vývoje, kdy je lidský tvor ještě nepostižený morálními deformacemi dospělé generace, u které materiální hodnoty úspěšně válcují hodnoty duchovní. A zároveň přesně v tom období, kdy se nepřipouští, že něco nejde, pokud se člověk dostatečně snaží. S tímto přesvědčením se zarputile pokoušel vměstnat dolní končetiny v nakrčených shrnutých punčocháčích do sněhulí, totálně promočených z dopolední vycházky. Byl jsem si vědom, že v této fázi by pomoc či radu z mé strany striktně odmítl, neboť co pozitivního by mohl očekávat od někoho, kdo nedokáže rozpoznat štěstí ani na papíře, natož ve skutečném životě. Synova snaha byla posléze korunována dílčím úspěchem - napěchováním levé nohy do útrob levé sněhule, a započalo zápolení s pravou. Enormní úsilí syna osvědčovaly naběhlé žíly na krku, zrudnutí obličeje, vibrace spodní čelisti, nadzvednutí ze sedu na lavičce a nebezpečný balanc v prostoru. Ve stejném okamžiku, kdy i pravé chodidlo zaujalo kýženou polohu uvnitř obuvi, se narušila stabilita synova těla a do akce se zapojily gravitační síly. Syn však stihl působení gravitace eliminovat a opřením dlaněmi o podlahu odvrátil pád. V tělocvičné poloze, obecně nazývané jeho vrstevníky komín, několik vteřin setrval, a pak poznenáhlým přesouváním těžiště vzad zaujal opět polohu v sedu na lavičce. Pohlédl na mě svýma - dle mého názoru - zbytečně přemoudřelýma čtyřletýma očima a rozvážně pronesl: "Ještě že je ta zem. Kdyby nebyla, tak bych někam padl." Synovo dávné poučení o tom, jak vypadá štěstí, a o tom, jak je občas dobré mít po ruce zem, abychom někam nepadli, se mi vybavilo, když jsem při otočení listu stolního kalendáře narazil na slova, u nichž byl jako autor uveden Jean-Jacques Rousseau: "Každý chce být šťastný. Aby toho dosáhl, musí především vědět, co vlastně štěstí je."