F.M.R.C. - vím, že to s kryptickými hříčkami přeháním, ale odpověď je tentokrát prostá, správné přirozené číslo.

A i když člověk tu odpověď zná, měl by si tu skladbu (a jiné, mraky, spousty jiných) poslechnout, a zeptat se sebe sama upřímně - slyším opravdu n dob, nebo se mi to jen zdá?

Některé skladby jsou totiž polyrytmické, tzn. prolíná se v nich několik rytmů. I obyčejný osmidobý rytmus :

4 - 4

Po-lo-bot-ky pro robotky

se dá frázovat třeba jako

3 - 3 - 2

To-čí se; tan-cu-je. Ko-čí.

Obojí je stejný, osmidobý rytmus, ale netrénovaný člověk dá často odpověď, že ten druhý je na tři doby.

Mě trvalo opravdu docela dlouhou dobu celkem opravdu usilovného tréninku, než jsem se naučil slyšet složité skladby tak, jak je slyším dneska.

Proto se prostě občas rozčílím, když mi někdo bez diskuze řekne: "Hapruje ti tam rytmus."

Protože rytmů existuje obrovské množství, a ačkoliv má pravdu Silene, že v češtině je přízvuk vždy na první slabice, a že díky tomu je "legální" jen omezená skupina rytmů, člověk odchovaný kapelami jako Cypress Hill se bude takovými "předpisy" nutně cítit svázaný.

Proto jsem tu agitoval, že je třeba se učit cizí jazyky a poslouchat a číst cizí autory, a vnímat jejich projev pokud možno v originále (sám to dokážu jen v angličtině a pasivně v ruštině a polštině, ale rytmická a melodická krása například španělštiny nebo japonštiny ke mě omezeným způsobem promlouvá už teď, i když umím fakt jen pár frází).

Prostě - poezie, a literatura je živá, stále se měnící bytost, a pravidla někdy z devatenáctého století dnes nutně a zákonitě nemohou stačit, naopak, pro mnoho lidí jsou obtížným břemenem, jako sádra blokuje již zhojenou končetinu, a je třeba se jí zbavit, aby se člověk mohl zase svobodně rozběhnout, kam ho fantazie vábí.

Tímto také reaguji na nedávnou stížnost, jak ti lidé neposlouchají "starší, co mají přece pravdu".