Ve stínu večera, kde tiše hoří čas,

nese se tíha, jak pírko v protichůdném větru,

a já, beze slov,

jen srdcem šeptám tvé jméno.

Duše je otevřená rána,

něžná i syrová,

když samota klepe

na okenní tabulky deštěm.

Tvůj smích -

jako sluneční paprsek v

zaprášeném chrámu,

rozpouští žal,

který mě dlouho držel za ruku.

A přesto...

radost z tvého pohledu mi roztíná noc,

jak plamen svíčky tmu,

a já vím,

že láska je někdy bolest,

ale vždycky dar.