Večer se láme o roh ulice,

v okně zrcadlí se světla divadla -

ne hra, ale život se tu každý

večer opakuje.

Milenec v koutě srká víno

ze sklenice, co pamatuje sliby,

co byly šeptány, když svět mlčel.

Láska tu voní po dešti a prachu,

ne po parfému.

Je syrová, neuhlazená,

pravdivá jako pohled těsně

před rozloučením.

Snít je zločin i úleva -

ve snech se smí víc,

tam je dovoleno čekat,

i když už nikdo nepřijde.

A přesto:

každou noc se závěs zatáhne,

a někdo tam, vzadu v sále,

ještě věří,

že role milence nekončí

prvním potleskem.