Spánek padá na víčka tichých stromů,

závan noci šeptá tajemství listí,

v dálce se chvěje sen,

křehký jak pavučina v prvním světle luny.

Hvězdy propalují nebe pohledem,

každá z nich nese kus touhy,

co v srdci zůstala nevyřčená,

jako dopis, který nikdy neodešel.

Smutek se vkrádá bez klepání,

usedá vedle mě na okraji postele,

a já ho nechám,

protože i on má své místo

v tichu noci pod lunou.