Potkali jsme se, kdy jaro dávno odkvetlo,

vlasy s nitkami stříbra.

Nehledali jsme bouři,

a přeci se naše duše rozechvěly.

Milovali jsme se jinak než kdysi,

bez spěchu, bez slibů do nekonečna.

Věděli jsme, že láska nemusí hořet

aby hřála.

A pak, někdy mezi ránem a soumrakem

se touha proměnila v porozumění,

doteky v slova, vášeň v klidné bytí

a přece nic neztratilo svou krásu.

Teď spolu kráčíme, dva poutníci času,

s úsměvem, co říká víc než všechna vyznání.

Láska ze změnila, ale nezmizela -

jen se stala přátelstvím, co neuvadá.