Přece jen nedá se, opustit kopřivu,
chudáček rostlina, ta za nic nemůže -
zde jsem ji zneužil, plivl ji do tváře,
přesto je – kopřiva – mým zdrojem obdivu:

Vyroste znovu zas, uprostřed pustiny,
pod tlapou medvěda, klidně i ve stoce,
v kousku mé zahrady, v parku a na louce,
zkrátka jak může jen, zarůstá holiny.

Z téhle té kopřivy, uvařím špenátu,
upředu tkanivo, dokrmím slepice;
jako by užití neznalo hranice... !
(nemluvě o čaji na bolest revmatu)

Takže tak, kopřivo, řeč moje skončila,
doufám, že stačila a tobě pomůže.
Příště se pustíme, zas třeba do růže,
a nebo kokošky, aby se líbila.