Je šero a noc se vkrádá

do naší dusné ložnice

v níž potůčky Tvých vlasů

nechávám pospíchat

mé prsty

a můj pohled, ten se propadá

do jam tvých modrých duhovek

za okny?

jen tma a leden

mrazivé bezčasí

Je šero a noc se vkrádá

vineš se ke mně

jako malé zimořivé něco

co prahne po chlácholení

já se vinu k Tobě

dlaní obkresluji houslový klíč

Tvého půdorysu

Noc za okny je stále hustší a vláčnější

tichá jako smrt

a mě to náhle

strašně

vyděsí

k smrti vyděsí

mou duší, která byla doteď klidná

lomcuje neurčitá hrůza

bojím se, že si pro nás noc přijde

že se rozplyneme ve vírech temných vloček

v ohbích tvídového pláště z jinovatky

do něhož se halí smrt

tak Ti rychle strčím do prdele palec

Tvůj překvapený výkřik

tak jako vždy

odežene všechno zlé

miluju Tě