Pondělí ráno

mrznoucí déšť

pára od huby a kal

ty se jako Tutanchámon

potřech tisících letech vytaženej z pixly

rozpadlej po abstinenční kocovině

táhneš ulicí

do práce

do lisovny prádelních hrnců

fachčit jak kokot

ty, nasranej proletář

s nedodělanou fildou

V kožený kabele ti něco zvoní

nejsou to kanopy

není to ani klekání

je to deset prázdnejch pivních flašek

co chceš v kantýně vyměnit

za jednu plnou.

Táhneš se ulicí

v hlavě depresivní hadry na podlahu

napadá tě,

že den už snad nemůže bejt horší

když tu proti tobě vykročí

něco úžasnýho...

Je to báseň

text na papírovým čtverci o straně dva metry

báseň k tobě elegantně kráčí

nese se na sexy dámskejch nožkách

v černejch punčochách

v červenejch lodičkách

zastavíš se

čteš

žasneš

v té básni je

všechno

láska

smrt

veškerý odpovědi na otázky

tvýho života

pláčeš dojetím

nechápeš, jak někdo mohl

napsat něco takovýho

tak krásnýho

a celistvýho

a...

ŘACH!

Nedočtená báseň tě vší silou

nabere kolenem do koulí

překročí tvoje svíjející se tělo

a odkráčí do prdele

Jsi opět sám

zdevastovaný

kolem tebe se válí pivní flašky

A tak to má být.