Když obrátí se ti svět a jíst je těžší než napsat báseň a strach z dýchání přehluší jen úsměv ve sluchátku, co pak?

Z okna proudilo světlo

a nevědělo, co rozsvítit dřív —

tvou tvář,

nebo papír s touto básní.

Hladilo hrany slov.

Bál ses.

A tak jsi psal.

Abys nezapomněl,

že jsi byl.

Svět byl tichý

jako dech,

který neví, jestli bude první, nebo poslední.

Tak tichý

jak jen může být

vzpomínka

třeba na zítřek

který tě teprve přečte

Přečte?