Někdy se svět nehlučně rozpadá,

jen trochu prachu se zvedne z poličky.

Nikdo nekřičí,

nikdo nebouchá pěstí

a mezi dvěma nádechy

zůstane chvíle,

v níž nestihneš říct,

že tvé dlaně jsou prázdné,

a přesto těžknou,

jak kdybys v nich držel všechna slova,

co prozatím spí.

Slovo jako ticho

co leží, když už není co říct.

Slovo jako promiň

co nese vinu i smíření.

Slovo jako zůstaň

co visí mezi „ještě“ a „už ne“.

Slovo jako nezapomeň

co lepí duši k okamžiku.

Slovo jako nic

co váží víc než celý den.

Někdy se svět nehlučně rozpadá

a ty doufáš,

že nový

skládá se ti právě v dlaních.

AI zhudebnění