Šlo to všechno pěkně naráz. Usnul jsem. Umřel jsem. A možná ještě ne. Já nevím. Naposledy jsem si všimnul; na nohavicích jsem měl Let semínka pampelišky, ten malinkatý padáček - výzkumy ukazují, že semínka pampelišek jsou čtyřikrát úspěšnější při letu než klasické padáky - chmýříčko, nadechnout a odfouknout a je pryč. A je pryč. Ať si duch léta kudy se mu chce. Ale ne! To já ne. Vzal bych ho a dal do květináče k fíkusu po mámě ať si klíčí; fíkus stojí v obýváku pod oknem, košatí se a neustále mění, jednou zajde a nebude; naproti babiččiny hodiny hoďcohodinu odeznívají stalé stejně, pravidelně a pořád a takhle v jakési prazvláštní existenci spolu tam žijí, tak jako žili si máma i babička. Zvláštní napětí. A možná z toho chmýříčka vyroste pampeliška v jaře, to je věc! To je věc… Se svojí žlutí! Ale nemůžu. Nemůžu se hnout. Ležím a usnul jsem. Umřel jsem? Čekám na tu slavnou rekapitulaci celého života, ale ona se nedostavuje! Lhali nám! Lhali! a ženy ty nejvíce! Anebo, alespoň světlo na konci tunelu. Taky nic! To děda tenkrát koukal dlouze do modravě bledého světla nade dveřmi nemocničního pokoje, upřeně do světla koukal, už jen tak, tak, že dokázal stisknout ruku, podat jí; už jen tak tak, že dokázal udržet moč a koukal bez ducha a nedohlédl, nedohlédl. Samá modřina a samý žert. Dal by si chudák kafe a pořád by se zvedal domů, domů že by šel, až kamsi za kopec, za humna a za lesa do Dobrouvíc. A já odněkud, až z veliké dálky cítím pocit vůně mýdla s jelenem. Ale nedokážu to k ničemu přiřadit. Popravdě si ani nevzpomínám… jak se to stalo? Naposledy jsem viděl na nohavici Let pampelišky… a najednou! vím! Prostě to vím, že usnul jsem, umřel jsem. Je mi to líto? Došel jsem své cesty, navršil se let, vše co měl jsem, už jsem vykonal? Chtěl bych si osahat oči, tváře, jestli neucítím mokro, vlhko slz, abych mohl říct, že je mi to líto. Ale taky nemůžu. Nemůžu se hnout, nemůžu nic a jediné co cítím, je vzdálený pocit vůně mýdla s jelenem. Cervus! Někdo mě zdraví? Eee - já nevím. Tady na tom místě, nic nevím. A to mě teda štve. Přijdu si bezmocný. Je tohle umřel jsem? Hmmm nezdá se mi. Nemyslím si. Za okny je tma a prší a jsem tu sám. A nejsem. Neviditelná ruka mě vede. Neslyším ji, nevidím, ale určuje směr mých myšlenek. Jo, je to tak! Tak to je boží! boží pocit. Být v něčích rukou. Už nemuset se o nic starat, jenom nést se. Jako na obraze, co mám doma. Od Konůpka - Cháron přes řeku odváží se… odvaha mi nechybí… Ale mohl bych se zpět? Ještě jednou zpět? Co je to za myšlenku? Vždyť jenom spím, když za okny je tma a prší a nemůžu se hnout a do hlavy mi cizí ruce nevidí vkládají jednu slovní hříčku za druhou. Cervus! Servus sousede. Ale co mít tak na výběr!? Ale nepromarni to! Máš dvacet čtyři hodin. Pak už tělo tuhne a mění se, škube sebou a vytahuje se, je to jako nějaká pochybná bizarní hra božího loutkaře. Secesní hra, secesních duší na obraze od Konůpka, jsou v pohybu, jako malé kapky, jako rostliny, ztěžklé čím co vina nás čeká za našimi osudy? Ale rozhodni se, máš jenom dvacet čtyři hodin. Navrátit se zpět a ještě jednou prožít… Ale kam? A co? A proč? Kdo mi tu vkládá mé myšlenky do hlavy. Nohavicích let už je to let, co neměl jsem… Servus sousede, pojďme si na pivo, zatímco ženský… Jaké to jsou možnosti… proč měl bych… Kdo ví… snad, kdybych mrtvým byl… nebo jsem mrtvý? Šlo to tak naráz a oči mám ztěžklé, že nejdou otevřít! Lepší co vidět očima, než to, za čím duše utíká. Ale, kdybych přeci jenom mohl… A není to jenom takové oddalování nevyhnutelného? Všechny tyhle myšlenky! Vždyť vše už bylo pojmenováno. Řečeno! Ale přeci jen… kdybych mohl… navrátit se zpět, alespoň na chvíli. Kam by to bylo? Co bych uviděl. Halo! Halo!? Můžu? Můžu tedy? Navrátit se zpět? Ano, ano jistě! Sousede dáme si! A zasyčí a zapění, soused se klepe, ale to není možné, vždyť to až poslední léta má tu svojí třesavku, dřív to byl chlap jak hora, to děda ještě žil. Vždyť ženský stejně mají na práci… na starosti… Ale kam bych se… ještě jednou… v téhleté koláži, v secesním kvetení obrazů, jeden přes druhý, jeden přes druhý a už je to let. Ztratit se v tom, v tom je svět, jako labyrint…a co mít na výběr vrátit jeden den. Ale jaký? Už jsem jich několik vrátil, ale nejsou to ty pravé. Co zbyde nám po těch co odejdou? Kytka, hodiny, vlaštovka. Co zbylo jim…? A měli taky na výběr? A rozhodli se? Kdo mi to vkládá do hlavy otázky? Veškeré to váhaní! Veškeré to co bylo je a bude. Kdo člověku poví co nového pod sluncem až už tu nebude? Pod sluncem… Inu to je den… Ale měl bych se už rozhodnout! Konečně rozhodnout, jak to bude. Co jsou ty hodnotné vzpomínky a co hodno k zapomění? Nějak jsem zapomněl… Kde jsem se zapomněl? Poslední prázdninový týden v chalupě v horách nekonečné, težká vůně sena, jenom zaslzet já pasovaný Alergik z Boží vole Sluneční král! A přitom stačilo málo, pouze reklama na pirátskou loď, kterou jsem si nikdy nepřál, ale mohl jsem po ní toužit představovat si a snít. Usnul jsem, umřel jsem. A dávno jsem to věděl! Věděl jsem, jak to bude vypadat. A nemůžu to vypovědět. Nejde to, protože jsem to nevěděl, ale ten pocit, je správný. Věřím. Alespoň z hlediska útěchy. Jak se budu cítit, jak to hned rozpoznám a jak nebudu vůbec překvapenej. Kdysi mi někdo říkal, že smrt je jako černá díra, když do ní vletí! Natáhne se do nekonečna a už navždycky vše bude trvat. Může být taková smrt? S poslední myšlenkou, pocitem, úzkostí, smířením, jež se natahují do nekonečná a není možnost jak je opustit a nemožnost. Není to trest? Kde to vlastně jsem? A nemůžu se rozhodnout! Který ten vybrat? Když už mi bylo dáno, moci navrátit se zpět. A nebo snad… Kdo ví… jestli jenom to! jenom tohle to přemýšlení není ono… Mít tak tu možnost vrátit se a nezapomenout na to. Pokaždé, když se vracím, zapomenu. Zbývá jen Let na nohavici a není síla ve mně, není, která by jej mohla odfouknout. Jo! to jsem zafoukal do Let pampelišky… a ty se rozprskly explodujícím sluncem a rozlétly se po celé louce, která naráz vykvetla jasně žlutými pampeliškami a okolo louky, pampelišek a Let vykvetl celý tento den, zarámoval se, jako když Dorian Grey koukal do zahrady a nikdy, nikdy neuvidím jeho tvář. A den se nezastavil ani s jasně žlutou pampelišek, aždoočíbíjící bílé prádlo, které jsem umazal jasnými žlutými čárami. A to pak máma a babička nadávaly a honily mě okolo těch hrnců a kastrolů s horkou vodou a chtěli mě bacit mokrou horkou utěrkou. Jako v nějakých lázních, jako u holiče, když chystá se poprvé oholit! Postřižiny! A já utíkal a pískal strachem a legrací před tím světem, před tím světem tam venku. Všechno to! Naráz! A už to jede, už se to chystá! Velké prádlo. Ta vůně mýdla s jelenem! A cervus, servus sousede. Ahá! Tak odsud to je. Jsem tady správně? Mýdlové bubliny a mokré paže. To by den, jako když se pere u chudejch. Horkej a vlhkej. Babička a máma! i děda pomáhal! Snesl vanu z půdy a horká voda - vzlínala vzhůru! Jako nějaký zapomenutý dech ze zimy, dech člověka, který se potřebuje nadechnout a jeho ústa v modlitbě, jeho pára úst, vzlíná vzhůru. Všichni nosili kýble s horkou vodou. Zakrýval jsem si uši dlaněmi, když se horká voda lila do železné vany, je to jak parník bořící krajinu. A na valchu se hrálo - jáj! jak se jen hrálo - čistý zpěv praní prádla. Rudé ruce, po lokte vnořené, rudé ruce plácaly do vody, aby požehnaly Velkému prádlu dneška. A když se pak vymývala všechna ta mýdlová voda mezi kameny Zlatníků; o kameny se prádlem bouchalo, jako by to bylo nějaké zaříkávadlo, kouzlo aby se vyhnaly poslední záchvěvy špíny! a bublinky a mastnota a špína odtékaly do dalekých moří, tak i Zlatník voněl velkým prádlem a nad jeho hladinou vzlínala bílá voda, držela se ho jako mlha nad ránem a vše se halilo do ztěžka dýchajícího tajemství. Nakonec babička s mámou na zelené louce rozprostřely vyprané prádlo, aby se na slunci sušilo a bělilo… Bělilo a sušilo a mokřilo a mýdlo a bublinky a mokré rudé paže a já cítím se mezi tím vším! rozpouštím a rozplývám se. Rozplývám a rozpouštím. A možná, možná jako ten Let pampelišky pozvolna se vznáším, chmýřím nad svět a ve světě, vzlínám, abych mohl zase někde dopadnout někomu dalšímu na jeho kalhoty, na svět, anebo hřbet ruky. Smete mě? A nechá zapomenout. Sfoukne mě a nechá vyklíčit jako tento den? Stačí si… stačí vybrat. No… Je to to? Jak jsem si tedy vybral já? Že v to věřím? Já, který se natahuji už donekonečna…Tím ne-ko-ne-čně natahujícím se pocitem volby. Pořád a pořád. Neutíkat před tíhou druhé smrti.