Táta umřel, je to už dávno

a ty si taky odešla, neřekla si kam.

Jen opustila´s tento svět, jako, když děcko náhle ustrne se úlekem.

Zvláštní však je, že díky tvé smrti,

jíž se náhle otevřela jizva vzpomínek,

které nemohu si pamatovat,

došel jsem postupně zas a znova k tátovi.

Oběsil se, je to už pár let,

a přesto, když jsme s bráchou po tvé smrti prohlíželi důležité dokumenty,

byla jeho fotka první, co jsem mezi všemi těmi papíry našel.

A kde? A co vlastně?

Málem bych zapomněl. Je to o tobě a taky o tátovi,

ke kterému ponáhlu, pocítil jsem trocha slitování a snad

i něco jako shovívavost.

Teď tu vedle mě stojíš na stole a v pytlíčku zlaté náušnice a prstýnky, které si už nikdo na sebe nevezme.

Nalepil jsem na urnu lísteček s úsměvem,

protože ses vždycky ráda smála, a hlavně ten můj dementní humor

mi zastírá, že je to tak, jak to je.

A takovou dobu mi trvalo, než konečně jsem mohl napsat tuhle báseň,

už mi to bylo divný, snad to bylo tou písničkou, co jsem složil

a nedošlo mi, že v momentě, kdy mi paní z pohřebního ústavu dá urnu do igelitky, všech těch dvacet jedna dní se završí v úplnosti, jako, když kdosi vystřelí.

A konečně můžu myslet na den tvého pohřbu.

Sešli jsme, tak jak jsme měli. Má rodina, babička a bráchova rodina a ty nejbližší kamarádky, které spěchaly z končin celého světa, aby tě ještě stihly. Bylo krásně – září, jak má být a nechali jsme ti zahrát ABBU. A i když to vím, že pohřeb není pro mrtvé, ostatně ani sis ho nepřála, tak musím říct, že ten tvůj byl fakt hezkej a ten pocit, všech, kteří přišli; nebýt na to jeden každý sám, byl skoro až v tom zářijovém slunci, které přibližuje věci a tolik dbá na detail, fyzicky hmatatelný.

Nebylo to s tebou jedoduché, měla si tak moc ráda, až nás to všechny dusilo!

Telefony, které začínaly obligátním: už dlouho si mi nezavolal! jsem přímo nesnášel a kolik bych za to dal, kdyby mi teď telefon zazvonil.

A taky se na tebe trochu zlobíme, protože si tu klidně ještě mohla být. Vojtovi už nezavaříš okurky, moji Janu mohla si poznat víc a babičku si opět předehnala, aby si ji zas a znova sebrala dědu. Jen a jen pro sebe.

Ptáci si sedají na dráty,

chystají se domů.

Kdo ví kam?

Ale přesně si to pamatuju: přímo nad polem, v té záplavě modři a oblaků, vznesli se vzhůru dva ptáci a já to najednou věděl, že si mrtvá.

A tvůj duch? Ten si poletuje, kde se mu zachce.

Koukám se do světla. Do listů, padají sem a tam, stejně jako před rokem a zase jako za rok. Pozoruji pavouka, který tká svoji síť, i když se právě bojí světla a já! A já cítím, tady všude tvoji přítomnost. Jako by si tu byla. Tolik jiné! oproti dědovi, který, když umřel, tolik jsem chtěl zahlédnout, byť jen jediný záblesk symbolu, že tu ještě je. A o tobě to vím, že tu všude seš a snad jsem to ani nechtěl. A snad je mi to i jedno, jestli je to vůbec pravda.

Umřela si prvního září ráno na chalupě. Ještě jsme si psali. A pak už si jen představuju: Jak sedíš a koukáš do té chodby ven. Najednou se zužuje a možná zalévá světlem, ostatně bylo to pěkné ráno, tak proč by přes verandu nemohlo zazářit slunce. A jak se chodba zužuje, přes prchající vzpomínky, tobě se únavou zavírají oči, asi se ti chtělo spát a hlavu sis opřela o zeď.

A tak tě taky brácha o dva dny později našel.

Mami, všichni jsme to věděli,

že tě tak jednou najdeme.

Na chalupě.

Sedět na záchodě.

S hlavou opřenou.

A očima zavřenýma.

A klidným výrazem, vědoma

si, když už se konečně jednou netrápíš,

že nemůžeš usnout.