Milosrdná nespavost

roztáhla svá křídla

i ženy roztáhnou své paže

skrze, které proseje láska.

Milosrdná nespavost?

Pokaždé, když poprvé usínám

v krajině cizích bytů, postelí a polštářů,

snažím se nasát Tu veškerou tíhu místa.

A tehdy mě přepadá milosrdná nespavost;

poslouchám přerývané oddechování zdí

a vrzání parket vrzáním defilé sem i tam bez kroků

útržky hovorů z venku snad i své snící hlavy, přerývané

cítím novou vůni míst natolik blízkou

a z mlčících fotografií shlíží na mě mlčící lidé.

I já shlížím.

Čekám s prvním zpěvem ptáků, že

rozjaří se svítat ven.

A ku bílému světlu, posvěceného Bílou vodou,

tou tíhou únavy na pomezí za spánky, kde tepe

rozjasní se zcela noční krajina pokoje do oslniva.

Jímž je den.

A to je to, co dokáže uvrhnout mě zpět,

do bílého pokoje bílého dětství, kde napsal jsem svoji Bílou báseň

a vzpomenu si na dokonalou únavu, ticho a mír Tato božská trojice; jsou oceánem Porcelánem,

jehož hladinu rozráží Bílá velryba, která plave ke svému cíli

zatlačit mé oči, a být se spát.

Milosrdná nespavost,

roztáhla své paže

jež jsou celé v nás.