Jsi krásná, když jsi smutná

a za okny rozpouští se déšť.

První slabý dotek Jizerského jitra

a taky, nepřiznaná lítost,

jenž pomalu stéká po kapkách bílých dlaždiček

a vzhůru vzlíná pára.

Radši budu snít,

protože vím, že tím tě nezklamu

a prohlížet si staré tapety plné usušených květin;

papírový knoflíček a také svatojánskou bylinku, knežský límeček a šešetku a pěnišník a další,

které sypeš mi svými dlouhými prsty trychtýřem do hlavy,

abych mohl spát.

Konečně jednou zase spát!

Co na tom, že potají, celý život potácím se sny.

Nikdy se nepoučím!

Nikdy se neopustím a nikdy neuteču,

jsem tu zavřený se svojí krásou nočních hvězd,

na které nedosáhnu a s vědomím, že to vše, co skutečně jde,

musí mi stačit.

Ale co, když jde všechno?

A potřebuji to?

Kde jen hledat následná zklamání de procitáté?

Mnohokrát jsem se o to pokusil,

zpřítomnit

okamžik procitání.

Pauzovacím papírem překrytý sen a bdělost.

Nekonečně přítomný čas končící právě teď!

Tam někde hledám odpověď, jež se skrývá v

tvých prstech, okolo kterých vine se prach a vzhůru.

Jsem probuzen a už zase šťastný, protože jsi krásná.