Někdy tě hledám... Stále tě hledám.

Nadzvednu kámen a očekávám lva žhnoucího,

jenž kráčí nocí, která praská, ale pod kamenem nic, jen prázdno.

Mé vlastní osobité prázdno.

Nejlepší věci nejsou ty, jež si volíme nebo bereme, nýbrž ty, které dostáváme.

Někdy tě hledám...

V písni Johna Lennona.

Být volný jako pták! kterou tak nenapravitelně změnil McCartney,

když z ní udělal touhu po urovnání vztahu. Pryč, už jsou časy pospolitosti!

Co naplat, je to cajdák, ale krásný!

Někdy tě hledám...

Ve svém šuplíku. Jaj! tam je věcí!

Krabička od sirek a taky krabička od bonbónů,

razítko ve tvaru kříže - kříž bez lásky nenajdeš, lásku bez kříže neuneseš - a naší poslední  

Poslední společnou fotku, se zeleným koněm na prsou ve tvaru dívky podobě naděje.

Jsem-li zloděj, zloděj zelených koní, tak suď a vrhni kamenem!

A taky tě hledám...

Ve svém věčném hledání po dědovi. Je a bude ti mě líto?! Nač otázky a odpovědi?

Je to tak, jak to je. Děda zemřel, už je to dávno i vteřina poté je už celá věčnost

a neustálým přehráváním skladeb z prvního dne, kdy I slunce vychází, se už prostě nevrátí, nevrátí se

zpět.

A taky tě hledám...

Kde všude tě hledám?

Vzpomínky jsou jedno velké shledání, obzvláště jsou-li hutné a bez dynamiky.

A tečou jako řeka, kalná řeka bez ryb a kamení (pod nimiž není prázdno); těžká nekonečná řeka

vody i slov i řečí. Hledám tě už dlouho a řeky plynou sami a dál. Tak proč je tlačit?

A v posledku! Hledám tě...

Tady v této básničce, která po jejím dopsání, už zase nebude má.

Vhodím ji do lidí a tam si bude stát, sama za sebe - jakož i mi stojíme před tebou. A nakonec

se ztratí; a budu jí také hledat a budu si přát, aby mi s její ztrátou došel chod věcí, přirozená

víra v zákonitosti světa; až po uplynutí všech ročních dob, mohu rozpoznat koloběh změn; Bože je-li

třeba, učiň ji šťastnou i proti mně.

A do té doby tě budu hledat, třebas pořád a pořád, i když stojíš přede mnou obrácená k východu s

dlaněmi vzhůru a navždy.