Noc je modrá srstí vlka,

vím to, také jsem jím byl.

A světlo její, přerušovaně se pohybující po stropnicích našich očí,

zatíná se do nich jako tesáky té šelmy.

Noc je modrá svým šuměním,

je to stále se opakující a nikdy neměnící stroj času,

utkaný z našich myšlenek, vzpomínek, radostí a bolesti,

jež způsobuje, v těch nenadálých dobrodružstvích, že už nemůžeme spát.

A noc je také to tisíckrát otřepané a omšelé

a vzácné a malicherné myšlení si na myšlenky, jež měli bychom radši nechat spát,

myšlení na epos o de pelein, přitulit se a - a - možná ponechat si zdát.

Tančit na hrotu kopí.

I to je noc, umění překlopit se v moc i se rozhodnout.

a by aby a aby by.

Stále o tobě si sním, někdy, ale ne vždy.

A je to špatně? Neumět se rozhodnout.

Což nevidíš svět z místa, kde stojíš?