Se skleněnou hlavou
Už je mi spíš čtyřicet, než bylo mi třicet
a nevím co je dobré a co špatné.
Přestože do všech stran se otáčím
co to dá.
Jako kohout na věži otáčí se za větrem,
ale směr má vždycky jenom jeden.
Hodnotím si hodnoty
a hrdě čelím krizím.
Pořád jsem, ale nepochopil co naděje i víra...
I když se jim občas aspoň trochu přiblížím,
aby zbyl mi na krku, jen zase další kříž
a kotva stahovala mě zvolna pod hladinu.
Nevrstvím si štěstí.
To přichází si samo - kurva!
A pranic obyčejně neznamená,
když neumím ho rozpoznat.
A tak si bzučí a bzučí hejno octomilek
vyrušených ze sna, nad rozšláplým hovnem, třeba.
Nepočítám dny a dny snad ani nepočítaj se mnou.
Rozhodné kroky, protnuly se dávno s kroky jiných.
Ještě stále umím se otočit
a najít skulinu tam, někde vzadu, kde dá se složit hlava... dědo
Ale co naděje i víra...
Ta láska?
Když ta nepřestává nikdy směřovat svůj pohled vpřed.
A to je to co neumím ze všeho nejvíc,
podívat se vpřed a hrdě vykročit
se skloněnou hlavou.