V Sonneberku sedíme,

hospodě U sluncůch,

v bývalém kostele sv. Jiří.

A do piva prosvítaj vitráže jejich utrpení.

Sedíme v lavicích a místo modlitebních knížek, kancionálů a breviářů

na pětiset letém dřevě vpíjí se kolečka od půllitrů.

Pijáci duší, půlnoční mihotavá světla, vzteky buší pěstmi do lavic a zní to jako zpěv.

Ještě, že na sebe nevidíme,

nevidíme si do očí.

Víra se utápí,

v kořalce a pivu. Jaký krásný další světec!

Už ani nepíšu do zápisníku, i když ho mám.

Pro tebe na běžné věci zapomínám a prosím o lítost a uraženě jí odsouvám zpět.

A chválím – blahořečím – zvyk; ať jásají Slunečná města!

a automatiku básní, díky čemuž

nezapomínám se nadechnout a vstát.

Dnes jsem potkával tady U sluncůch lidi,

usmívali se a chtěli se dát do řečí.

A já za každým takovým úsměvem viděl

kudlu a strach.

Odplivoval jsem vzteky pivo na zem,

lál jim a prskal, lámal nad všemi hůl a snímal hřích všech,

Než jsem si uvědomil, že je to jen má projekce,

mé srdce.

Sedím tady v Slunečné, na kopci,

kde z kostela udělali hospodu.

Vesele se popíjí, zpívá a řve a dostatečně se zapomíná na člověka.

I já zapomněl a létal si vysoko v oblacích holubička,

udělal jsem si sochu a odmítl to vše zlé, které je vždy v těsném závěsu dobrého.

A tak jsem se zvedl a zaplatil, za co měl a před odchodem, ještě šel jsem se nadobro vyzpovídat, tam za

poslední sud, vedle mastnotou páchnoucí kuchyně, kousek od sakristie a schůdkům k varhanám, k

poslednímu spravedlivému, jež usnul na hajzlech a zdál se mu sen o otci a kocourovi spícímu na louce na

sluneční straně, kde stromy neuschnou a milost patří všem.