Už dlouhou dobu chtěl jsem napsat milostnou báseň,

zamilovanou a vřelou

A stále a jen, to odkládám.

Posledních pár let nabyl jsem nového životního pocitu trapnosti.

Mé skvostné, sebejisté já predátora

Oblečené do dlouhého kabátu a nepřístupného pohledu,

obrostlo okolo Asklépiovy hole

na breberky.

Je to tak jednoduché.

Cvrnkneš a rozsypu se,

protože jsem chtěl.

Cvrknu a rozsypu se

naučil jsem se to a musím.

A přitom stačilo by pohlédnout na dno Podolce,

u pochcaných zdí a rozmazané krve podoleckých cikánů

Boleslavě Mladé,

kde válí se mé umaštěné, ukoptěné a usoplené srdce - cheche - lumpenproletariatu osamělosti dětství.

A proto vždycky když tu píšu,

pohlédnu si na čtyři obrazy na zdi

a zodpovědně si řeknu spolu s Ikarem - nelétej moc vysoko

a několika odpočívajícími sedláky pod vzrostlým stromem - nezapomeň odkud přicházíš

s poutníkem v dlouhém kabátu - neodvracej se od světa, proboha!

a hlavně se střež se třemi moučnými nanicovatými těly lenosti!

Zvláštní, že vždy zapomenu na velké ryby požírající malé a také, že pokaždé brečím sám.

Už dlouhou dobu chtěl jsem napsat milostnou báseň.

Zase to nevyšlo

a zase to odkládám,

na neurčito.

A sám sebe se ptám -

Lze dosáhnout milosti a poezie zároveň?