S pocitem skončil jsem nadobro,

rozdaný mezi vše a všemi směry.

Čeho mohl jsem, vážím si a mám rád.

Jak jen lze jednoduše psát věty?

Vyslovovat slova,

a řídit se rozumně s rozumem?

A kdeže skutek skutkem skut a utek.

Jako, když housle hrají dočistáadokonaledokonané krásně a naposledy

to zní, že by se člověk měl v mžiku rozplynout,

nadobro dosáhnout těch běžných polopravd

na-po-čká-ní.

Že mi ty zvuky vzdálené hudby,

z mlhy řinoucí se melodie

po vysrážených kapkách stékajících not.

Připomínají to pětileté vzpomínání

blahodárné zapomínání -

Po dědovi

a to, jak vzdáleným ses mi již stal.

Sedávám do křesla,

kde snad všici svatí nade mnou si bdí.

Pokaždé si křížkem po čele přejedu, když vystupuju

do závratných schodů, které vedou do nebes,

nad okna všedních oken a domů, tohoto Liberce.

Je to jenom výstup na střechu obyčejného činžáku ve středu Města

stojím na dehtové střeše, která v horku opojně voní a pomalu v černých krápnících stéká na ulici.

Je to osamocená střecha, osamoceného domu, nad kterou se sráží Sluneční vítr a chladivě vmete nám do tváří

všechny naše otázky - - -

Ale kdo má odpovědi?

Přeci všichni druzí.

S pocitem skončil jsem

lze tak snadno říct,

ale kdo jednou okusil, už nevrátí se zpět.

Vzpomínám na život před dvaceti lety,

když byl tak krásně srozumitelně jednoduchý.

Existovaly jediné pravdy a jediné přijatelné názory,

a všichni byli b´bý a konat bylo samozřejmé

aspoň mezi námi kámoši.

A o co lze být jednodušší?

S nutností, prostotou, soucitem pro sebe?

Snad už o ničem to víc není,

že už nemusím kohokoli zachraňovat,

vrhat se do nebezpečích

a v skrytu duše – už tu nebýt poslední akční hrdina.

Který nebojí se zemřít.

Nebojí se přicházet včas.

Nebojí se – mít tě – rád.