V souhvězdí Lyry
Už je to pět let, co umřel děda,
jeho leitmotivem stala se
tíha a stáří lidské únavy.
Nepohřben a přerozdělen,
- inu hrozná, hrozná smrt -
stojí si v kuchyni na lednici,
kde má babička stále jeho urnu.
Někdy položí vedle sušenou kytku pomněnek
a jindy opře o urnu mastný talíř s vytrysklým, krvavě rudým kečupem.
Jednoho dne, jakožto zloděj, vzal jsem urnu do rukou
a s pár tichými slovy - v potu své tváře budeš chlebem stírat kečup - ji otevřel.
Jediný zub, který jsem nepoznával, se v té tmě zablýskl,
jinak samý popel a prach.
Instantní děda v prášku:
stačí smíchat s čemeřicí, udělat tabletku a v případě smutné nálady polknout na pamětnou.
Ale já dostal lepší nápad,
vzal jsem urnu a došel až za svatým Januariem, aby mi z dědy udělal diamant.
To bude oříšek - řekl svatý, prohrábl vous a vsypal dědu do svěráku.
Chce to tlak a oheň! křičel a utahoval, soptil a do svěráku kladivem bouchal až létaly blesky, pot a slzy.
A pak - cink - a po podlaze kutálel se, maličkatý a dočista surový diamant.
Poděkoval jsem schvácenému svatému a vydal se na nejvyšší horu v Čechách - Slunečák.
Stoupal jsem do toho hrozného vrchu; vítr a déšť mě šlehaly do tváří, vločky s listím spadlé řezali do očí
a v noci náhlem tiché vylovil na samém vrcholu ze své kapsy diamant-dědu.
Naposledy se na mě, ve tmě, lišácky zablýskal a já se natáhl - aaažžž - ke kořenům hvězd.
Tam k nebi dědův diamant jsem upevnil.
Už nemusí jasně zářit celé dny,
Už postačí do nocích tichých slabě sem tam bliknout,
Tam vedle Františkova tatínka a dalších,
Tam v souhvězdí Lyry.
Nakonec se mi o tom všem zdálo:
Děda za mnou ve snu přišel.
A byl krásný, takový - jak jsem ho už dlouho neviděl.
Ptal jsem se ho - co tu děláš, dědo, když si umřel?
Neodpověděl; pouze se schoval do naší malované skříně,
jsou na ní hořce a pomněnky a lobelka a rozekvítek a topol balzámový a další.
A já pochopil, ze vše to co bylo z dědy smrtelné,
leží pod pískovcovým kamenem, tady u nás v Čechách, na chalupě, v horách nekonečné, pod oknem, na zahradě, souhvězdí Lyry.
Komentáře
(Nemáme oprávnění zveřejnit znění tohoto komentáře.) |
Zajímavé verše. Připomněly mi mého vlastního dědu, kterého jsem se jako malý bál. Pak zemřel a až po letech jsem si uvědomil, jak byl pro mně důležitý a co vše jsem po něm zdědil. Tvá báseň si zaslouží větší pozornost, než jaké se jí zde zatím dostalo. Bohužel sám ji nedovedu patřičně zhodnotit ve smyslu nějaké hlubší analýzy a kritiky. Líbí se mi, že je to vlastně takový příběh. |
Velmi se mi líbí, velmi, vůbec u nich nepřemýšlím nad formou, ani ne příliš nad obsahem, protože ten mne pohlcoval řádek po řádku, uvěřitelné, něžné, poctivé. |
Před 6 lety