Ještě někde pořád existuje
dočista tmavý kout silnice,
kde celou noc neprojede jediné auto
a kde krajinou rozezní se občasný štěkot zaklíněných psů.
Temná země, kde zastavil se čas.
Pouze v dálce, v mlžném pruhu dálnice
až tam za lesem,
občas prosviští pár osamělých světel.

Je 2.38 a Josef Dismas navrací se domů
"popíjel, já u Slunců, popíjel!"
V hlavě opile zpřevrací se mu svět
a ani neví jestli se těší, nebo netěší do postele -
do parádního pokoje po rodičích,
kde stále ještě na zdi visí jejich svatební fotka.

Josefovi zpřevrací se svět
a dusí se mořem peřin, oceánem duchen -
tiskne je k sobě a neví, tiskne je k sobě a zalyká se
možná pláčem, protože stále cítí maminku i tatínka
jejich vůni už čtyřicet let starou.

A pak zase až všechno to parádní povlečení vypere a usuší,
nakropí a vyžehlí, pečlivě složí a uloží do stejné skříně,
ve které leží zastrčen kousek mýdla
existující dávno před ním,
propadne se čas (pozná se to podle toho znamení!).
Samotou, v proklínaném proudu tikotu nástěnných hodin
a jediné co Josefa může zachranit
je až děsivě ledová chvíle vyvrcholení
při falešné hře na hrdiny - tam a zpět, tam a zpět
od které tak akorát zebou nohy.
Inu ještě, že každý den
i každou noc
znova a znova
narodí se svět.