U nás na zahradě vyrostl morový sloup;

začali jsme mu říkat Mariánský a občas se k němu chodívám

mazlit; zamyslet; odpočinout si; vrhá totiž velice dobrý stín

do naší Staroměstské zahrady.

Až jednoho dne, šel jsem jako obvykle vyhnat ze stínu sloupu pár koček

a ten byl pryč! Rozebrali jej! Označili! Poplivali! Hajzlové Saeurovští!

Patří sem! Je to tradice! Máme ho rádi, hazí dobrý stín! Křičel jsem hlasitě, spolu s ostatními demonstranty a kamarádkou Lenkou,

ale nebylo nás slyšet. Sloup je pryč, pouze trochu ku zoufání, na zemi zůstalo ležet pár cihel.

Stál jsem s Lenkou u těch neutěšených rozvalin; myslel jsem na mužství a dupl si vzteky do země: buchkřách!

Až jsme se naráz a teď, propadli do země.

Fůůůůůůjííííííhaaa! To byla jízda! Až dolů, do ponorné řeky!

Skončili jsem v ní pokrk; byla chladivá a když jste se z ní napili

chvílemi chutnala malinovkou a chvílemi zase akvavitem, bon apetit.

A také to byla pěkně dravá řeka, co uchvátí to už nepustí!

Plavili jsem se tou řekou dál, unášeni proudem a vše okolo mě bylo jinak

a nebo pozpátku, ještě nevím, musím se teprva rozhodnout. Někdy na takovýchto

rozhodnutích stojí svět, to víte.

Domy podél řeky byly prázdné a z oken jim vlály záclony,

jako duchové mávaly na všechny strany

a vypadalo to jako lačné lapání Jezinek

chňap, chňap!

A také ze stropu (sic?!) rostlo obilí a vševědoucí hlas jej v trsech rval

a házel nám je dolů, do řeky: Jen se najezte! Dejte si do pupíku, pokud chcete!

Vůbec ten hlas byl jakýsi zvláštní, evidentně rád disputoval a tak se nás tázal

co si myslíme o individuálním nebi.

Jenže já si o něm nemyslím vůbec nic, radši jsem mlčel a Lenka taky. Hlas to pochopil

a nechal toho a zmizel kdo ví pámbů kam.

Naštěstí každá řeka, i ta malinovo-akvavitová, má svůj konec.

Doplavili jsme se do jakési zvláštní, anonymní krajny, kde již na břehu čekal Lenčin deset let mrtvý děda.

Už z dálky volal: Přišel jsem si pro tebe! A skutečně si pro ní přišel. To bylo shledání! Páni!

Jenže já zůstal sám; v anonymní krajině a citíl nesmírnou lítost, že si pro mě můj děda taky nepřišel.

Až se mi vedraly slzy do očí a dokázali to, co někdy umí: zcela mě probudit.

Však v posledním záchěvu snění, stihl jsem ještě zahlédnout

tvář cikána, který na ní měl vytetovanou bitvu u Anghiari.

A tak jsem nový den si započal tou legrační otázkou: Kdo mi nejvíc?

Cerca trova