Babí léto skončilo,

je to už dávno

a všechny tvé vlasy, poletují v kouři okolo mě.

Pálím svíčky za tvoji duši

a čekám až nějaká zaprská, abych si mohl říci,

pořád tady jsi! Hurá! Sakra...

Zatracené hromničky s jasným plamenem co se ani nehnou!

A to je s nadějí poponáším po celém bytě a vkládám do spár oken, kudy dovnitř proudí vítr.

Babí léto skončilo,

už i mně scházejí vlasy

a ač pravověrný bezvěrec

toužím po jasném znamení, které by mi dalo zprávu,

že jsi nezmizel jen tak z tohoto světa.

Nakloněný obraz, zlomená čepel nože,

ryze soukromý čihošťský zázrak

a nebo alespoň jeden jediný sen,

umrněný a docela kraťoučký

ve kterém by ses alespoň naposledy na mě usmál!

Babí léto skončilo

a já si nejčastěji vybavuji, těch posledních čtrnáct dní

v nemocnici, ležel si docela klidně, usmíval si se

vypadal si smířeně, i když kdo ví co se ti v hlavě honilo.

Občas si zmínil nějaký tři kluky co tě obrali o 15 000 korun

a taky čtyři holky co tě opili a jedna tu pak v nemocnici rodila,

chválabohu, že ne na stejném oddělení.

Viděli jsme se už jenom dvakrát za těch čtrnáct dní

a já slíbil, že zase dorazím

a ty si se zeptal: "a koho?"

a všichni jsme se zasmáli a já už nedorazil, protože si v pátek v devět hodin umřel,

alespoň tak jak mi to máma řekla do telefonu.

Babí léto skončilo

a já o tom píšu báseň

a je mi to trochu protivné, protože čím jsem starší a čím víc píšu

mám pocit, že básně jsou vlastně paraziti duše,

všeho se zmocní a vše napíšou,

vypláčou se a život jde dál, pouze se čeká na další příležitost. Tfuj ho!

Babí léto skončilo

a báseň taky

a vím, že nejsem sám

přesto se tak nekonečně, hloupě cítím, až do morku všech svých studených kostí.